Jack White - Frozen Charlotte

Jack White už se několikrát zapsal do hudebních dějin. V budoucnu se na něj bude vzpomínat jako na jednoho z lidí, kteří vrátili zašlou slávu garážovému rocku i muzice vylisované na vinylu. S předchozím albem navíc kladl zásadní otázky o hodnotě hudby. S novinkou "Frozen Charlotte" se revoluce nekoná.Když před dvěma lety Jack White vydal své bezejmenné "No Name" album, byla z toho málem událost sezóny. Napřed jej neoznačené přidával zákazníkům k nákupům v jeho Third Man Records, pak je nabádal k tomu, aby desku kopírovali a sdíleli na internetu. Šlo o gesto, které zaujalo a přimělo k zamyšlení o hodnotě hudby. Škoda jen, že si pak pod sebou podtrhl stoličku a kolekci stejně na streamovací služby odeslal. No nic.

Letošní novinka "Frozen Charlotte" žádná podobná gesta nedělá. Prostě standardně, bez větších překvapení vyšla. A vlastně celkem standardní je i samotná čerstvá kolekce o třinácti skladbách. Experimenty s elektronikou a beaty jako na "Boarding House Reach" se nekonají, Jack White posluchačům servíruje další šťavnatou porci svého charakteristicky frenetického blues-rocku se silnou zálivkou umíchanou z garážové špíny a protentokrát trochou klasickyrockového koření.

Ne snad, že by albu scházely nápady. White stále zůstává natolik tvůrčí muzikant, že má k sebevykrádání a recyklaci dost daleko. Jen na "Frozen Charlotte" jede v hluboce vyjetých kolejích. Výsledek zní syrově, divoce, má potřebný tah a těch zhruba čtyřicet minut rozhodně nenudí. Bohužel ale nahrávce schází překvapení a pár skladeb, které by ji pozvedly ze solidního nadprůměru.

V dílčích nápadech ale potěší. "G.O.D. And The Broken Ribs" a "All Alone Again" převádějí hiphopové výrazivo do kytarového zvuku a sedlo si to velmi pěkně, hlavně tedy v prvním případě. "Nobody Knows" citlivě připomene Led Zeppelin a baví svou retro atmosférou, kde dojde i na hammondky v podání Bobbyho Emmetta. Podobné kořeny lze vysledovat také v následující "Dollar Bill".

Závěrečná "Neighbors Blues" pak alespoň na chvíli uhrane svým hypnotickým kytarovým lickem. Všechno jsou to ale momenty, které zaujmou teď a tady, při poslechu - s sebou si je posluchač nejspíše neodnese.

Jack White vlastně nijak výrazně nepodlézá již dříve nastavenou kvalitativní laťku. Jen na "Frozen Charlotte" nenabízí materiál, který by dokázal strhnout a zarýt se do mysli posluchače. A nestane se tak ani při opakovaném poslechu. Sedmá sólovka Jacka Whitea tak spíše jen potěší, než aby vyloženě překvapila.