Jack White - Entering Heaven Alive

Jack White je znám svou pracovitostí, všestranným hudebním rozhledem a spoustou aktivit od sólové tvorby a účinkování v několika dalších projektech až po vlastní studio a lisovnu vinylů. Co udělá takový činorodý člověk, když je uzemněn kvůli pandemii? Nahraje ve svém nashvillském Third Man Studiu během jednoho roku hromádku písní. Druhá část z nich nyní vychází na desce "Entering Heaven Alive".

A jak momentálně modrovlasý muzikant prohlásil, druhé letošní album je folkové - mnohem klidnější než čtvrt roku starý předchůdce "Fear Of The Dawn". Teď jsou to méně experimentální a roztěkané kousky, normálnější písničky s pevnější strukturou. Bez nánosů filtrů a zkreslení, naopak je tu více akustické kytary a dokonce texty o lásce. Je tu vlastně snad jen jedna skladba, která by se hodila i na předchozí, divočejší řadovku: "I've Got You Surrounded (With My Love)", jež stojí na zvuku zkreslené kytary a jazzových vyhrávkách piana.

Divokost a agresivitu tady vystřídaly jemnost a hravost - tu si White letmo odskočí do reggae v "All Along The Way", jindy navodí atmosféru baru, co naslouchá rozvernému swingovému popěvku ("Queen Of The Bees"). Ležérnost a hravost se proplétají celou nahrávkou (White si ji mimochodem celou také produkoval a mixoval), ale jako textař se autor pustí i do závažnějších existenciálních témat ve dvojici songů "If I Die Tomorrow" a "Please God, Don't Tell Anyone" - ve druhém jmenovaném naléhá: "Prosím, Bože, neukazuj nikomu všechny ty idiotské věci, co jsem udělal."

Občas se odkazuje k velkým písňovým vypravěčům typu Bob Dylan nebo Lou Reed ("A Madman From Manhattan") a místy připomíná ty nejjemnější skoro folkové písně Led Zeppelin. Krásné milostné vyznání "Help Me Along" si dokážu představit na další společné nahrávce Roberta Planta a Alison Krauss. "Love Is Selfish" nejvíce naplňuje Whiteova slova o tom, že tohle album je folkové - je to jen zpěv a akustická kytara, není třeba nic divokého a i tak je v písni cítit příjemné napětí.

Závěrečná "Taking Me Back (Gently)", rozvernější (a opět swingující) verze úvodní vypalovačky z "Fear Of The Dawn", symbolicky uzavírá pozoruhodnou dvojici výborných desek, které jsou dost odlišné, ale skvěle se doplňují. Jsou jako jin a jang. Takový je Jack White v celé své jedinečnosti a kráse.