Zrní - LOVE YOU LOVE YOU

Zrní je trochu jako "Cesta" Cormaca McCarthyho. Je v ní naděje, že nikdy není pozdě začít odznova. Nezastírá, že žijeme v komplikované době, v níž nás může rozbít ledacos - od nešťastné lásky přes vzájemné nepochopení až po lidskou zlobu. Vnímá naši zranitelnost. Přesto tu melancholii něžně protkává nadějí, že jsme vlastně dobří lidé, kteří nesou oheň, stejně jako otec a syn s nákupním košíkem v onom postapokalyptickém románu.

Kapela funguje na hudební scéně už čtvrt století ve stále stejné sestavě. Možná i proto se pro "LOVE YOU LOVE YOU" rozhodla hledat novou energii a tvůrčí jiskru s jiným producentským týmem. Nahradit skvělého Ondřeje Ježka, s nímž formace natočila tak nádherná alba jako "Soundtrack ke konci světa", byl odvážný krok, ale zafungoval. Lukáš Palán (Please The Trees), který měl na starosti produkci, a Tomáš Havlen (post-hudba), jenž album mixoval, nepřipravili Zrní o jejich ducha. Zároveň v aranžích výrazněji vsadili na elektroniku, minimálně v porovnání s předchozí deskou "Široko daleko".

Samotná nahrávka vznikala poměrně dlouho. První singly se na streamovacích platformách začaly objevovat už v létě loňského roku - "Patříš mrakům" v červnu, "Signál" v září a "Polárka" v prosinci. Už tenkrát jsem někde psal, jak moc mě právě tahle podoba skupiny oslovuje.

Jan Unger je v mých očích snílek a idealista. Stačí ho sledovat na sociálních sítích, číst jeho krátké básně, ale i běžné zápisky třeba o tom, jak hledá nocleh u dobrých lidí, na dunách u Baltu bojuje se stvůrami nebo tamtéž leze po horstvech jiných planet. Jeho svět je plný hravosti a fantazie a my mu ho můžeme závidět, nebo se jím inspirovat a zkusit žít v podobném. Vlastně i o tom je aktuální deska.

Album se v textech pohybuje někde na hranici mezi zmizením a návratem, mezi vyčerpáním a rozhodnutím žít dál, mezi ztrátou konkrétní lásky a schopností vůbec milovat. Zrní přitom dokážou proměnit bolest v cestu k uzdravení nebo v osvobozující smíření.

Objevuje se tu bezmoc, samota, pocit ohrožení, útěk, neznámé město, ale taky spánek, zima, mizení a ztráty či zdánlivě bezdůvodné deprese. Přesto texty nekončí v beznaději. Vracejí se v nich obrazy nového, ozdravného začátku - sníh, který mizí, přicházející jaro, navracející se ptáci nebo úsvit.

Unger se jako vypravěč často obrací k druhému člověku. Někdy k bývalé lásce, jindy k někomu v depresi a jindy sám k sobě. V titulní skladbě se vrací k vlastnímu prvnímu velkému rozchodu z doby, kdy mu bylo sedmnáct let. A dnes tomu zraněnému mladému klukovi vzkazuje: "Nakonec to dáš!"

Když pak v "Mžourající do ostrého slunce" zpívá "není nikdo, bez koho bys nemohl milovat", kapela to podtrhne industriální mezihrou, aby si každý všiml, co právě zaznělo a jak zásadní obsah ta věta nese. A když v "Polárce" zazní "jsem tady / chápu tě / čekám tady", nachází způsob, jak se zachovat v situacích, pro něž žádný snadný lék neexistuje. Spojení se ztratilo a zdá se, že už není co udělat. Druhého člověka nejde snadno vyléčit nebo přesvědčit, ale lze u něj zůstat a být mu nablízku. Podobně jako ve chvíli, kdy ví, že "je jedno, kdo má pravdu... nemusíme to dořešit / nechme to bejt".

Kapela také zasazuje osobní lidské krize do kontextu globálních problémů. Naše drobná velká trápení se prolínají s mrazivou historickou pamětí. V "Maus", skladbě odkazující k holocaustu, dávají muzikanti najevo, že jednotlivé utrpení není izolované. Finální "Patříš mrakům" pak přináší ozdravné a osvobozující přijetí pomíjivosti. Říká, že člověk jednou sice všechno odevzdá, ale zůstává součástí něčeho širšího.

Osmá řadová deska skupiny Zrní je melancholická a může působit zranitelně, místy až tísnivě. Přesto zůstává něžná a prosvítají z ní důležité paprsky naděje. Ne chlácholivě ve smyslu, že všechno bude dobré, ale spíš tak, že i když se spojení ztratí, někdo může zůstat na druhé straně a čekat na nás. Nebo jinak - i když se všechno pokazí, ocitneme se v beznadějné situaci a zůstaneme sami, nakonec můžeme dojít k oceánu a tam najít další dobré lidi. Jako otec a syn na své pouti postapokalyptickou "Cestou".]]>