Zrní - Nebeský klid

Kladenskou formaci Zrní není třeba dlouze představovat. Za dvě dekády své existence si vybudovala nemalou pozici na trhu a svým umem vzbuzuje velký zájem i uznání. Sice miluji spíš energickou rockovější muziku, pro tuhle partu mám ale slabost. Jako bychom na sebe byli napojeni. Jejich vývoj sleduju několik let a minulá deska "Jiskřící" mě doslova nadchla (a nejenom mě, ale i fanouškovskou základnu, která se notně rozrůstá). Musím ale přiznat, že "Nebeský klid" je pro mě hůř stravitelná nahrávka. Není na jeden poslech, tematicky je těžká, ponurá, působí komorněji, temněji, zamyšleněji, osobněji. Pro kapelu je o to niternější, pro mě hůře uchopitelná.

Čtyři Honzové a jeden Ondřej přitom zamýšleli pravý opak - odlehčenou desku, veselou, bez konceptu. Pokračují v zavedeném módu "Jiskřící", tedy v kombinaci elektroniky samplů Jonatána Pjoniho Pastiarčáka a producenta Ondry Ježka, ale i jejího přídavku "Spící", která byla v podobném duchu, jen alternativnější, hloubavější. Novinka je ještě dramatičtější. Ještě více zde vynikne jejich typický poznávací znak, kdy melodie jde proti dynamice slov. Působí to neučesaně, rozbitě, ale jako celek to dává smysl a umocňuje pocity. Hybnou sílu tvoří Ježkovy zásahy a jeho všudypřítomné neobvyklé nástroje (zvonění v "Trestu", garmoška v "Neposlušnosti", ...).

"Jiskřící" byla o krizi a vyvedení z ní. Odrážela niterní neklid. "Nebeský klid" reflektuje společenská a politická témata a vyjadřuje především nepokoje. Název symbolizuje třicetileté výročí od čínského masakru na náměstí Nebeského klidu. Rudá barva může rovněž evokovat Čínu. Kdo byl to byl řekl, že tak krátce po vydání alba náš život uspí právě tato země a my se dočkáme sice nebeského klidu, ale jaksi jiného, než bychom si přáli. Zároveň tato barva může vzbuzovat jisté varování před tím, kam se řítíme. Toto období, stejně jako tato nahrávka nás nutí se zapřemýšlet nad svým bytím. Za vizuálem stojí opět Aleš Fulín, který propůjčením nevinné kresby své dcery vystihl vše podstatné - holubici míru i fakáče na některé události ve společnosti. Kontrast, který skvěle vyjadřuje pointu díla.

Z desky je cítit jakási angažovanost, o Zrní se ostatně ví, že jeho členové se hlásí k havloidům, hrají na protestních akcích proti komunistům či aktuální vládě naší země. Úvodní song, již všem známá energická a úderná "Neposlušnost", odkazuje na nekonečný mezigenerační střet, kdy starší odsuzují názory mladých. V optimisticky naladěné, melodické písni "3 minuty před východem slunce" Unger vyjmenovává smutná fakta - nesmyslné, absurdní tresty politických (komunistických) vězňů a sílu svobody. Prosba "Stůj při nás v těžkých chvílích" se objevuje ve spirituální modlitbě "Mír a déšť a odpuštění", v níž hudebníci orodují za nás všechny. Tato slova následně ústí do rauše v podobě roztěkané symbiózy nástrojů se skřeky a štěky vrchního šamana Ungera (který mimochodem na celém albu zní hodně naléhavě). V podobném duchu je i minimalistická "Štír a motýl", v níž hraje prim dominantní basa. Závěrečná "Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande" s úvodními slovy "Vejdi do mě zlo, vejděte do mě démoni..." přebírá všechnu tíhu světa na sebe. Názvem odkazuje k neštěstí, ke kterému došlo v loňském roce na americko-mexických hranicích.

Ale nejenom politikou je živa tato kolekce. Obrací se také k obecnějším a osobitějším tématům. Sílu statusu frontmanova dvojnásobného otcovství zrcadlí song "Jsem tu abych tě ochránil". "Dneska už na horu nevylezu, není to potřeba" zdůrazňuje fakt, že když něco neudělám dnes, tak není problém to udělat zítra. Svět se z toho nezhroutí. Tato víceméně instrumentálka je tak jakousi radou, že si člověk má užívat přítomnost a radovat se z maličkostí. Zaujme bublající začátek, který se nenásilně vpije do zbytku skladby. Skoro zapomenutá "Sirény" odkrývá vztahové peripetie a pocity odloučení.

Tracklist ozvláštňuje duet s Lenkou Dusilovou, kmotrou jejich debutu. "Poletíme spolu na bílém koni" je hymnou o naději a nově nabyté volnosti. Druhým zpestřením je dětský pěvecký sbor BezNot, který doplňuje zpěváka ve zmíněné "Neposlušnosti". V polovině věcí se však kladenská formace spíše utápí, než aby své kvality vyzdvihovala. Zpěvná linka je místy hozená na vedlejší kolej.

Přesto je "Nebeský klid" přesvědčivá, přirozená deska, která si ani přes silná témata neklade za cíl udělat revoluci. Přitom je politická, angažovaná, koncepční, náladově i zvukově pestrá. Konstatuje prostá fakta a upozorňuje na zpytování svědomí národa. Je tak zase jistým posunem a kapelu Zrní vrhá do jiného světla, aniž by ji zbavovala typického rukopisu. Řeší současné problémy, které pojmenovává konkrétně, ale (jako vždy) s přesahem. Nechodí kolem horké kaše ani se neobaluje pozlátky. Uvidíme, zda vzbudí další ne(beský)klid.