Paul Weller - 22 Dreams

Paul Weller patří k legendám, které už mají takříkajíc odpracováno. V barvách The Jam, Style Council (tahle etapa je pro fanoušky problematičtější, ale ve svém žánru šlo o nesporně významnou kapelu) i výtečnými sólovými deskami z první půle 90. let zanechal v dějinách britského rocku a popu stopu zvící godzillí šlápoty. Mohl by si klidně hovět v zajeté koleji a nikdo by ho za to nijak zvlášť nepeskoval (taky by ale asi málokoho z mladších generací zajímal). Weller ale patří i k těm samozřejmě tvůrčím bytostem s prospektorským duchem, pro které jsou stojaté vody nepřijatelné. Hledá stále nové výzvy a přitom zůstává prvotřídním songwriterem s citem pro skloubení neotřelých nápadů s klasickou písničkovou formou. Albem 22 Dreams (ve vinylové verzi dvojitým) si ukrojil pořádně tlustý krajíc, spořádal ho ale bez nejmenších problémů a se sobě vlastní elegancí.

Téměř sedmdesát minut žánrově různorodého a aranžérsky přebohatého materiálu netrpí žádným z neduhů, které při takovém rozmachu hrozí. Album není megalomanské ani roztříštěné, přeplácané ani nudné. Sound je z většiny „přírodní“, plný akustických i elektrických kytar, kláves, perkusí, dechů i smyčců zasazených do rozmanitých žánrových souvislostí. Díky tomu je albu vlastní určitá kaleidoskopičnost a v souhlasu s konceptem vyjádřeným v názvu i charakter jakéhosi snového pásma.

Weller čerpá ze všech svých tvůrčích etap a přidává i leccos navíc. Nabízí dravě svištící vypalovačky (22 Dreams, Push It Along), apartní blue-eyed soul (Have You Made Up Your Mind, Cold Moments), jazzem inspirované kousky (instrumentální Song for Alice jako pocta manželce Johna Coltranea, Black River s metličkami Grahama Coxona), procítěné klavírní (Invisible, Where'er Ye Go) i kytarové (All I Wanna Do, Why Walk When You Can Run) balady. S vytříbeným vkusem využívá velkorysá orchestrální aranžmá konstruovaná Simonem Dinem (Empty Ring), jindy se ponoří do psychedelického oparu, tu kytarově kalného (Echoes Round the Sun s Noelem Gallagherem a Gemem Archerem z Oasis), tu sedmdesátkově archaizujícího (111, kde hlavní slovo mají stařečci moog a mellotron). K tomu trochu mluveného slova (Aziz Ibrahim ve skladbě God) a dokonce tango v podobě písně One Bright Star, kde na španělku hraje zakládající člen The Jam Steve Brookes.

Jak vidno, o zajímavé hosty není nouze, zmínku si zaslouží i progresivní veterán Robert Wyatt, který trubkou a klavírem ozdobil Song for Alice. Wellerovou hlavní instrumentální oporou jsou ovšem všestranný Steve Cradock, jediný, kdo mu zbyl z předchozích doprovodných konstelací, a zmíněný Simon Dine osvědčující se nejednou i jako spoluautor.

Při vší rozmanitosti se zdaleka nezapomíná na lahůdkové hity. Mimořádně se tentokrát Wellerovi daří v baladické poloze, především křehce šerosvitná Invisible a naopak dramatická Why Walk When You Can Run jsou okouzlujícími příklady krásy nepřepáleného sentimentu. Ale je tady toho samozřejmě mnohem víc, co se spolehlivě a nadlouho dokáže usídlit v hlavě: All I Wanna Do (Is Be with You), Cold Moments, Black River, Sea Spray... Album 22 Dreams je ale speciální právě tím, jak Weller a spol. dokázali už tak parádní songy zasadit do ještě skvostnější, bavité mozaiky, proložit je instrumentálně zajímavými žánrovými výlety a udržet celou tu lehce impresionistickou koláž v jednom rámu.