Franz Ferdinand začínali na koncertech v ložnicích a skladištích v Glasgow. Jejich první vystoupení v roce 2002 proběhlo v pokoji přítelkyně tehdejšího bubeníka. Od té doby získala skupina Mercury Prize, dvě Brit Awards a její "Take Me Out" se stala hymnou tanečních indie večírků po celém světě. Alex Kapranos, kdysi šéfkuchař, dnes mistr slova i pódiového charismatu, tvrdí, že formace vždy chtěla tvořit hudbu, na kterou budou tančit dívky. Ať už hráli muzikanti v malém klubu, nebo na Glastonbury, pokaždé šlo hlavně o energii a pohyb.
Obal alba "The Human Fear" je vizuální ekvivalent hudebního obsahu - tvář rozložená do geometrických tvarů, inspirovaná sérií autoportrétů maďarské umělkyně Dóry Maurer (Seven Twists I-VI, 1979). Obraz působí jako pohled do roztříštěného zrcadla: na první dojem se zdá jednoduchý, při delším zkoumání však odhaluje vrstvy a napětí mezi řádem a chaosem. Stejně jako hudba Franz Ferdinand - přístupná, ale nikdy banální.
Na nové desce poprvé slyšíme bubenici Audrey Tait, která přinesla do kapely přesnost švýcarského hodináře i syrovost punkového nadšence. Dino Bardot na kytaru a Julian Corrie na klávesy rozšiřují zvukové spektrum party, která se nebojí experimentovat, ale nikdy neztrácí svůj taneční tep.
Úvodní "Audacious" je jako rozsvícení stroboskopu v potemnělém klubu - ostrá, nekompromisní, s refrénem, který vás donutí zvednout ruce, i když vás svírá úzkost. Kapranos tu zpívá, jako by stál na... číst dále
Franz Ferdinand začínali na koncertech v ložnicích a skladištích v Glasgow. Jejich první vystoupení v roce 2002 proběhlo v pokoji přítelkyně tehdejšího bubeníka. Od té doby získala skupina Mercury Prize, dvě Brit Awards a její "Take Me Out" se stala hymnou tanečních indie večírků po celém světě. Alex Kapranos, kdysi šéfkuchař, dnes mistr slova i pódiového charismatu, tvrdí, že formace vždy chtěla tvořit hudbu, na kterou budou tančit dívky. Ať už hráli muzikanti v malém klubu, nebo na Glastonbury, pokaždé šlo hlavně o energii a pohyb.
Obal alba "The Human Fear" je vizuální ekvivalent hudebního obsahu - tvář rozložená do geometrických tvarů, inspirovaná sérií autoportrétů maďarské umělkyně Dóry Maurer (Seven Twists I-VI, 1979). Obraz působí jako pohled do roztříštěného zrcadla: na první dojem se zdá jednoduchý, při delším zkoumání však odhaluje vrstvy a napětí mezi řádem a chaosem. Stejně jako hudba Franz Ferdinand - přístupná, ale nikdy banální.
Na nové desce poprvé slyšíme bubenici Audrey Tait, která přinesla do kapely přesnost švýcarského hodináře i syrovost punkového nadšence. Dino Bardot na kytaru a Julian Corrie na klávesy rozšiřují zvukové spektrum party, která se nebojí experimentovat, ale nikdy neztrácí svůj taneční tep.
Úvodní "Audacious" je jako rozsvícení stroboskopu v potemnělém klubu - ostrá, nekompromisní, s refrénem, který vás donutí zvednout ruce, i když vás svírá úzkost. Kapranos tu zpívá, jako by stál na okraji střechy a rozhodoval se, jestli skočí do neznáma, nebo zůstane tančit.
"Everydaydreamer" bublá jako šampaňské v ruce snílka, který má odvahu snít i ve světě plném strachu. "Hooked" přináší elektronickou jízdu, kde glitchové efekty připomínají rozbitý záznamník vašich největších obav, ale rytmus vás stejně nenechá stát v koutě.
V "Black Eyelashes" se ozývá frontmanova řecká krev - melodie voní po Středomoří, texty řeší otázky identity a domova. Jde o píseň, která by mohla znít na svatbě v Athénách stejně dobře jako v klubu v Berlíně. Kapela zde dokazuje, že inspirace čerpá nejen z britského post-punku, ale i z literatury, filmu a cestování.
"Cats" pracuje se surrealistickou taneční filozofií - texty o tom, že "kočku v psa nezměníš", jsou stejně absurdní jako život sám, ale v podání hudebníků zní jako největší pravda na světě. Hudba tu připomíná karneval, kde se směje i ten, kdo má slzy na krajíčku.
Závěrečná "The Birds" nabízí klid po bouři. Minimalistická, upřímná, s textem "Thank you for accepting me despite what I’ve become" ("Děkuji, že jsi mě přijal/a, navzdory tomu čím jsem se stal"), který zní jako vzkaz všem, kdo někdy pochybovali o sobě i o druhých. Jedná se o píseň, která vás obejme, když se svět zdá příliš hlučný.
Album se neobešlo bez chyb - některé skladby působí jako samostatné experimenty a druhá polovina desky občas ztrácí tah na branku. Ale odvaha riskovat a chuť hledat nové cesty dělají z "The Human Fear" víc než jen další indie nahrávku. Je to soundtrack pro ty, kdo se nebojí tančit, i když mají strach. Působí jako zrcadlo - někdy ukáže vaši nejlepší tvář, jindy odhalí stíny, které jste chtěli schovat.
Franz Ferdinand dokazují, že i po dvaceti letech na scéně umějí být aktuální, hraví a hlubocí zároveň. Obal desky i hudba samotná nás zvou do světa, kde se strach mění v pohyb a nejistota v rytmus.
Komentáře