Amadou & Mariam - Dimanche à Bamako

Způsob jakým Manu Chao ovlivnil tvář tohoto alba značně přesahuje tradiční producentský píseček. V tomto případě jde spíš o regulérní spolupráci a tak je přiměřené, že se jeho jméno objevuje vedle nevidomých manželů Amadou & Mariam i na titulu. Manu Chao samozřejmě tohle muzikantské duo nevytáhl odněkud z pralesa. Už na předchozích deskách se dopracovali k velmi emancipovanému, pestrému a v podstatě popovému zvuku plnému žánrových přesahů a přirozené líbivosti. Chao ale na Dimanche à Bamako do jejich hotového stylu přidal hodně ze svých vlastních fíglů a postrčil je k zaslouženému komerčnímu úspěchu.

Někde jen zvýraznil a narovnal rytmiku a díky tomu jsou z písní jako Coulibaly, La Réalité nebo Beaux Dimanches taneční šlágry non plus ultra a přitom právě ony mají k osvědčenému soundu dvojice nejblíže. Jinde se do skladeb vložil s větší vehemencí, nakazil je svým globálním tuláctvím, repetitivními kytarovými figurami, pouličními zvuky i svým specifickým polomluveným vokálem, což je případ například rovněž velmi chytlavé Sénégal Fast Food, Camions Sauvages nebo Taxi Bamako. Přesto nešel tak daleko aby hlavním protagonistů ukradl show. Je tu stále dost prostoru pro jedinečnou kytarovou hru Amadou Bagayoka, která originálním způsobem kombinuje africké rytmické ornamenty s bluesově klouzavými tóny, pro přirozené, neexhibující pěvecké kreace obou manželů i pro oživující vstupy dechů, flétny nebo foukací harmoniky.

Od strhujících tanečních čísel v úvodu (nepočítám-li dvojitý prolog M'Bifé) se album postupně přiklání k oddychovějším náladám a končí ve smířlivé katarzi písně M'Bifé Blues. Na této cestě se ale nachází spousta barev, odstínů a hravých detailů, kterým ani ta trocha elektronického líčení neubírá nic na přirozeném, nekašírovaném půvabu. Amadou & Mariam s pomocí Manu Chaa nahráli pestrou kolekci vysloveně návykových písní a díky ní se z lokálních hvězd stali světovou senzací. Po zásluze.