Anna Vaverková - Krása

Nedávno si zahrála na Expu v Japonsku, nyní už ale zase pendluje mezi rodnou zemí a Berlínem. A tak nejen o tom ve vlaku začala dávat dohromady album, které vyžaduje soustředěný poslech. Kdo mu ho věnuje, tomu se autorka odmění sdělením, které by pro jiné mohlo být až příliš hluboké.Za svůj debut "Pozdravy z polepšovny" z roku 2023 se Anna Vaverková dočkala nominací na všechny podstatné hudební ceny - Anděl, Apollo i Vinyla. První dvě zmíněné pak i získala. Ačkoliv byla vnímána jako velký objev daného roku, hudebně se činila už dávno předtím, a to v kapele The Flavians. Dokonce předskakovala indie rockerům Catfish And The Bottlemen a také si zahrála na festivalu Glastonbury. Měla tedy na co navazovat, protože rozjetou mezinárodní kariéru a její domovskou skupinu tehdy zastavila pandemie a kapela se rozpadla.

Sólovou kariéru zahájila v Berlíně, kde studovala a dlouhodobě tam žije se svým manželem Liamem Blomqvistem, který se na nové desce "Krása" staral o mix, master i produkci. Oba ostatně nahrávali ve studiu, které společně vlastní a také pronajímají. "Museli jsme se naučit oddělovat soukromý a pracovní život, přičemž v tom druhém není místo pro emoce," vysvětluje dnes v rozhovorech.

Získané hudební ceny jí ale způsobily autorský blok, s nímž se dlouho nedokázala vypořádat, a tak nové album vznikalo pomalu. Vaverková k jeho tvorbě říká, že se rodilo v kupé a jídelních vozech vlaků, jimiž často cestuje z Berlína na koncerty v Česku a zase zpět.

Musela se v nich naučit popasovat se s neohleduplnými spolucestujícími nebo neoblomnými průvodčími, kteří ji nutili dvacetikilové piano zvedat na odkládací prostor nad hlavami cestujících. A při těchto několikahodinových cestách si začala psát poznámky - postřehy ze všedního života, ve kterých zpracovávala trošku odlišná témata než dříve.

Zatímco na debutu se věnovala oblastem, jakými jsou perfekcionismus a genderové stereotypy, nyní už nasbírala sebevědomí a v životě se ustálila. A jak vysvětlovala pro náš sesterský magazín Full Moon, "snažila se při použití slova 'Krása' vyhýbat klišé a s novou životní kapitolou si nastavovala jasnější hranice v pracovním i osobním životě."

Samotná Anna hovoří v rozhovorech o tom, že novinka zpracovává vnitřní zpomalení, snahu vážit si malých věcí a také je o hledání krásy, což ostatně ilustruje i nádherný obal, jehož nápaditost oceníte až při podrobnějším pohledu například na rozměrově větší vinyl. Tu krásu totiž interpretka hledá především v hnusu, protože šedivý Berlín, kde žije, ošklivý a špinavý opravdu je. A zpěvačka z něj začala být unavená.

Unavovalo ji i to nekonečné cestování nejen do Česka, ale i za manželovou rodinou do Dánska. A do toho se děly i nějaké blíže nespecifikované události v jejím osobním životě, o nichž sice nemluví ani nezpívá konkrétně, pozorný posluchač si ale v písních "Čáp" a "Co když už všechno máme" všimne, že by řeč možná mohla být o prozatím neúspěšné snaze založit rodinu.

Ale těžko říct, potvrzené to zpěvačkou zatím nemáme a třeba je to jen jedna z interpretací a vy, drazí čtenáři, ve skladbách uslyšíte něco jiného. Berte to tedy zatím jako čirou spekulaci vzniklou ze snahy vcítit se a porozumět nespecifikované bolesti v textech.

Celé album však nabízí pestrou směs témat, zpívá se tady o ztrátě přátelství nebo o obavách o své blízké, kterým už na světě nezbývá mnoho času. S tím se nejeden třicátník snadno ztotožní.

Různé každodenní mikropříběhy, mezi nimi třeba i neidylické líbánky na Madeiře nebo snaha nezešedivět příliš rychle, jsou zpracovány podobnou formou jako na debutu. To znamená, že se zde potkává indie pop, folk, alternativa, elektronika, intimnější doprovody i orchestrálnější aranže, do nichž Vaverková občas opakovaně vyzpívává stejné fráze. Snad aby zdůraznila jejich důležitost.

Ocenit zde lze určitě schopnost míchat kontrasty krásy a hnusu. Je zajímavé sledovat, jak se na jednu stranu rodačka z Prahy vrací k naivitě dětství, zároveň ale bojuje s nejistotou plynoucí z dospělosti. Jak chce být sama a všechno zvládnout, zároveň ale připouští závislost na svém partnerovi.

Tím vším, těmi kontrasty, popisuje realitu. Protože ta častokrát bývá dvojsečná, kdy se nám dějí nádherné momenty a hned poté i okamžiky absolutní bezmoci a zoufalství. Protože přesně takový život je.

Jediným výraznějším neduhem desky zůstává způsob, jakým Vaverková zpívá. Ten totiž může posluchače jak rozvášnit a vyvolat příjemné mrazení po těle, tak to stejně tak může být i důvod, proč leckdo desku odloží jako hůře stravitelnou.

A samozřejmě: zpěvačka nemíří do mainstreamu a není tudíž nucená zpívat podobně srozumitelně a čitelně jako například její kolegyně - od Kateřiny Marie Tiché přes Rozálii až třeba po Veroniku Valovou.

Je však dobré mít na paměti, že spousta potenciálních posluchačů, o které by Vaverková možná i stála, si k ní nenajde cestu, protože jí zkrátka dostatečně neporozumí nebo albu nevěnuje natolik soustředěný poslech, aby si v něm tu zmíněnou krásu našla. Zbytečnou a rušivou položkou se navíc stává jediná anglicky zpívání píseň "Mistakes", která zde působí jako, ehm, chyba.

Při tom všem ale má zpěvačka na "Kráse" znovu co říct. Ptáte-li se také na to, kde přesně se ta zmíněná krása nachází, odpověď snadno nenajdete. "Musíte si tu desku poslechnout," říká k tomu autorka.

Nejspíš proto zase jednou záleží na tom, jak přesně si to sdělení interpretuje každý z nás. Autor těchto řádků ji našel v tom, jak svými slovy dokáže interpretka posluchače píchnout do bolavého místa. Připomenout mu, že prožívá něco podobného. Donutí ho zastavit se a nad tou částí textu přemýšlet. A pokud to album skutečně má pojednávat o zpomalení, možná že právě tohle je ta odpověď.

P.S.: Koho by zajímal rozbor nahrávky audiovizuální formou, nechť si v archivu České televize pustí pořad ArtZóna.