Vladimír Merta v posledních letech předložil nesmírně kvalitativní sérii. Tahle pozdní, vyzrálá kapitola písničkářova životního příběhu se může směle zařadit mezi to nejlepší, co v jeho diskografii najdeme. Celkem šestapadesát skladeb je po právu bilančních, zároveň si ale uchovává typickou sebeironii a schopnost tnout do živého. Osmdesátiletý muzikant ukázal, že o relevanci nepřichází. Žít jen z podstaty legendy? To k Mertovi bytostně nesedí.
Téma "Nebe nepočká" vymezuje autor už v úvodním komentáři k albu: Chce se dozvědět víc, ne o světě, ale sám o sobě. "Sám sobě stojím modelem, jsem obraz i ten, kdo ho tvoří. Párkrát přikrášleně, vícekrát neuměle," píše. Tahle perspektiva mu dává dost prostoru k nadhledu i sebeironii. Uznává své limity, přiznává své pochyby, že ví "jakej byl starej svět / nevím, co bude zítra / hlava mi zůstává stát: co bude zítra?"
Merta se v textech okrajově dotkne covidu i války na Ukrajině, jinak ale velká témata zůstávají protentokrát stranou. Posluchač se nyní stává svědkem básnického přemítání (či snad esejistického básnění), které si je vědomé vlastní konečnosti. Ale ani s touto myšlenkou v pozadí neupadá písničkář do nostalgie. Kličkuje mezi slovy, hledá nečekané rýmy i významy, existuje teď a tady a doufá v pozorného posluchače.
"Chtěl bych umřít mile, prostě / nechat tady vše, co mám / andělským chórům / zahrát svůj poslední chorus / na Karlově mostě / v rytmu... číst dále
Vladimír Merta v posledních letech předložil nesmírně kvalitativní sérii. Tahle pozdní, vyzrálá kapitola písničkářova životního příběhu se může směle zařadit mezi to nejlepší, co v jeho diskografii najdeme. Celkem šestapadesát skladeb je po právu bilančních, zároveň si ale uchovává typickou sebeironii a schopnost tnout do živého. Osmdesátiletý muzikant ukázal, že o relevanci nepřichází. Žít jen z podstaty legendy? To k Mertovi bytostně nesedí.
Téma "Nebe nepočká" vymezuje autor už v úvodním komentáři k albu: Chce se dozvědět víc, ne o světě, ale sám o sobě. "Sám sobě stojím modelem, jsem obraz i ten, kdo ho tvoří. Párkrát přikrášleně, vícekrát neuměle," píše. Tahle perspektiva mu dává dost prostoru k nadhledu i sebeironii. Uznává své limity, přiznává své pochyby, že ví "jakej byl starej svět / nevím, co bude zítra / hlava mi zůstává stát: co bude zítra?"
Merta se v textech okrajově dotkne covidu i války na Ukrajině, jinak ale velká témata zůstávají protentokrát stranou. Posluchač se nyní stává svědkem básnického přemítání (či snad esejistického básnění), které si je vědomé vlastní konečnosti. Ale ani s touto myšlenkou v pozadí neupadá písničkář do nostalgie. Kličkuje mezi slovy, hledá nečekané rýmy i významy, existuje teď a tady a doufá v pozorného posluchače.
"Chtěl bych umřít mile, prostě / nechat tady vše, co mám / andělským chórům / zahrát svůj poslední chorus / na Karlově mostě / v rytmu rokenrolu / držet vlečku legendám," zpívá Merta v písní "Velkej vandr." Není v tom ani zbla smutku nebo strachu. Spíše smíření - ale smíření s potutelnou jiskrou v oku.
Ani na posledním dílu série Merta nerozšiřuje svůj folkový minimalismus, z podstaty domácí nahrávka stojí na barvité, ale zároveň přesné kytaře a hlasu, který zbrázdily roky. Tu a tam přidá ozdobu foukací harmonika, výsledek si udržuje syrovost a upřímnost.
Příliš se nemění ani střední tempa - byť hned úvodní skladba "Nebe nepočká" má až nebývale skočný začátek -, Vladimír Merta je z podstaty bluesman, který chce sdělovat. A to se ve svižných tempech a přebujelých aranžích dělá přece jen obtížněji.
S pátou částí "Nejistých jistot" se uzavírá dosti nečekané tvůrčí vzedmutí jednoho ze zasloužilých bardů domácí písničkářské scény. Po letech pouze archivních výletů se najednou vynořila série velké síly a svěžesti. "Nebe nepočká" ji završuje se ctí, vysoko nastavená úroveň neklesá.
Je samozřejmě na místě ptát se, zda jde od osmdesátníka Merty skutečně o poslední autorské slovo. Těžko říct, uvidíme. Pokud ale náhodou ano, má před sebou posluchač finále vpravdě velkolepé.]]>
Komentáře