Baroness - Purple

První, druhá, třetí šedá, červená, modrá, žlutá a zelená. Fialová. RGB spektrum mají Baroness pošéfované. Autobusová nehoda před třemi lety dostala kapelu do nemocnice a chvíli hrozilo, že se na konec duhy už nikdy nevydáme. Nakonec americká čtveřice osiřela pouze rytmicky. Dva dlouholetí členové odešli a dva noví strávili dvanáct měsíců ve sklepě, než společnými silami s pilíři Johnem Baizleym a Peterem Adamsem vytvořili Purple. Rok ve sklepě není málo a deska rozhodně nezní nepromyšleně. Po žlutozeleném dvojalbu jsme zpátky u normální stopáže, úměrné žánru i množství nápadů.

Jestli odchod od Relapse na vlastní label finančně krotil ambice kapely, se nedozvíme, verze pro veřejnost je jasná: „Potřebovali jsme udělat něco mnohem přímějšího a spontánnějšího.“ Baroness jako vždy excelují právě v přímých skladbách, sludgeových kovadlinách, jako jsou Morningstar, Desperation Burns nebo Shock Me. Na hranici kýče a grungeové přitažlivosti se pak pohybuje The Iron Bell, stejně jako se dvojzpěvy Baizleyho a Adamse ve studiu velmi pravděpodobně pohybují na hranici tonality a atonality. Ale na tom teď nezáleží.

Výrazné mezery jsou však cítit ve skladbách, kde kytara hraje až druhé housle. Nebo alespoň jedny z mnoha. Nejenže Baroness příliš přeceňují svou schopnost napsat výjimečnou baladu, ale zároveň se pokusem o ní snaží vytvořit i jakýsi koncept alba, jenž nefunguje. Podivná mezihra Fugue zní přinejlepším jako generický jingle ze středoamerického rádia a pokusy s elektronikou v If I Have to Wake Up (Would You Stop The Rain) nezachrání ani stereo vibrato jak od Nancy Sinatra.

Nejemotivnější je nakonec první singl, hořká Chlorine & Wine, která v jistém smyslu určuje hranici, kam se můžou Baroness vydat bez toho, aby propadali přílišnému patosu. Obal desky, jak jinak než od frontmana Baroness a dvorního grafika celého metalového království Johna Baizleyho, působí podobným dojmem jako album samotné. Fetišistická všehochuť na obloženém talíři, kde více je méně a vyplivnout není hřích, nýbrž nutnost.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #56.