Ellie Goulding před třemi lety o "Higher Than Heaven" otevřeně mluvila jako o své nejméně osobní nahrávce. Tehdy jí takový přístup vyhovoval - po pandemii chtěla natočit především bezstarostný pop, který nebude pitvat její vlastní život. S odstupem času šla dokonce ještě dál a nahrávku přirovnala k albu vytvořenému umělou inteligencí. Ne snad proto, že by na ní písničky nenapsala ona, ale protože se v nich sama příliš nepoznávala.
Od té doby se její soukromí výrazně proměnilo. V roce 2024 veřejně potvrdila rozchod s manželem Casparem Joplingem, s nímž má syna Arthura, a ačkoliv původně žádnou klasickou rozvodovou desku neplánovala, nové skladby ji právě tímto směrem postupně dovedly. "I Know Too Much" tak zachycuje několik fází jednoho životního přerodu - od vzteku a zklamání přes cynismus a pochybnosti až ke smíření a nové chuti pustit si někoho k tělu.
Rozdíl oproti předchůdci proto slyšíme prakticky okamžitě. Goulding znovu klade větší důraz na samotné psaní písní, jejich melodie a nálady místo snahy vyrobit co nejdokonalejší popový produkt. Neznamená to, že by rezignovala na elektroniku nebo taneční minulost. "Jealousy" se bez problémů vrací k uhlazenému elektropopu a závěrečná "Ravers" už nedělá kompromisy vůbec - zpěvačka v ní vtrhne na taneční parket a připomene, proč se její nezaměnitelný hlas tolikrát osvědčil nad klubovým beatem.
Jenže tentokrát působí nejpřesvědčivěji jinde. "4 Seasons" nechává do... číst dále
Ellie Goulding před třemi lety o "Higher Than Heaven" otevřeně mluvila jako o své nejméně osobní nahrávce. Tehdy jí takový přístup vyhovoval - po pandemii chtěla natočit především bezstarostný pop, který nebude pitvat její vlastní život. S odstupem času šla dokonce ještě dál a nahrávku přirovnala k albu vytvořenému umělou inteligencí. Ne snad proto, že by na ní písničky nenapsala ona, ale protože se v nich sama příliš nepoznávala.
Od té doby se její soukromí výrazně proměnilo. V roce 2024 veřejně potvrdila rozchod s manželem Casparem Joplingem, s nímž má syna Arthura, a ačkoliv původně žádnou klasickou rozvodovou desku neplánovala, nové skladby ji právě tímto směrem postupně dovedly. "I Know Too Much" tak zachycuje několik fází jednoho životního přerodu - od vzteku a zklamání přes cynismus a pochybnosti až ke smíření a nové chuti pustit si někoho k tělu.
Rozdíl oproti předchůdci proto slyšíme prakticky okamžitě. Goulding znovu klade větší důraz na samotné psaní písní, jejich melodie a nálady místo snahy vyrobit co nejdokonalejší popový produkt. Neznamená to, že by rezignovala na elektroniku nebo taneční minulost. "Jealousy" se bez problémů vrací k uhlazenému elektropopu a závěrečná "Ravers" už nedělá kompromisy vůbec - zpěvačka v ní vtrhne na taneční parket a připomene, proč se její nezaměnitelný hlas tolikrát osvědčil nad klubovým beatem.
Jenže tentokrát působí nejpřesvědčivěji jinde. "4 Seasons" nechává do popředí vystoupit akustičtější polohu, "Always Think of You" patří k nejkřehčím okamžikům celé kolekce a podobně funguje i zadumaná "Misremember You". Právě v těchto chvílích se nejlépe ukazuje, proč potřebovala od čistě popového řemesla předchozí řadovky znovu ustoupit. Její hlas totiž nepotřebuje několik vrstev elektroniky, aby zaujal. Často naopak nejvíce zapůsobí tehdy, když kolem něj zůstane dostatek prostoru.
"I Know Too Much" přitom rozhodně nevyznívá jednotvárně, naopak. Úvodní "Black Prada Dress" spojuje elektroniku se smyčci, "Loser" se přiklání k písničkářskému popu s až roztomilým zvukem, "Nobody Dances" znovu zrychluje a "For Your Entertainment" postupně nabírá téměř rockovou naléhavost.
Škoda jen, že produkce Jacka Rochona a dalších spolupracovníků se mnohdy drží až příliš při zemi. Texty naznačují zmatek, vztek, sebeklam i bolestivé zpětné pohledy na vztah, hudební doprovod tomu ale často neodpovídá. "I Know Too Much" tak místy slibuje větší emocionální střet, než jaký nakonec skutečně nabídne. Některým skladbám by slušela větší špína, dynamičtější gradace nebo prostě odvaha nechat Ellie znít méně dokonale.
Chybí také jednoznačný megahit formátu "Burn", "Love Me Like You Do" nebo "Miracle". Žádná z deseti písní nevyčnívá natolik, aby okamžitě zastínila zbytek nahrávky. Jenže právě to nakonec albu paradoxně pomáhá. Místo několika singlů obklopených vatou vznikla poměrně vyrovnaná kolekce, která se nejlépe poslouchá jako celek a při dalších návratech postupně odhaluje své silnější momenty.
We/You Know Too Much
Jen několik dní po vydání desetipísňové "I Know Too Much" přišla zpěvačka s její rozšířenou edicí, kterou přejmenovala na "We Know Too Much". Ta přidává dalších šest skladeb, které Ellie představují v o něco odvážnější zvukové podobě, byť stále v jejích pevně vytyčených mantinelech. Nejpřekvapivěji působí "Right Hand", která svou syrovější elektronikou a industriálním nádechem připomene Halsey z období alba "If I Can't Have Love, I Want Power", produkovaného Trentem Reznorem a Atticusem Rossem z Nine Inch Nails.
Rozšířená verze pak nově vrcholí skvostnou "Ways to Hurt", která se z pomalé atmosférické skladby postupně promění v temnou taneční extázi. Oproti sedmičkovému hodnocení základní verze by si tato rozšířená snadno obhájila osmičku.
Aby toho snad nebylo málo, 11. září ještě přišla třetí verze nazvaná "You Know Too Much". Ta kolekci rozšiřuje o loňský singl "Destiny" a pět akustických verzí písní "Black Prada Dress", "4 Seasons", "Always Think of You", "For Your Entertainment" a právě "Destiny".
"I Know Too Much" nepřináší zásadní obrat ani neaspiruje na nejlepší album Ellie Goulding. Po sterilnějším "Higher Than Heaven" ale znovu ukazuje zpěvačku a skladatelku, která má ke svým písním osobní vztah a nepotřebuje za každou cenu stvořit další celosvětový hit. Je trochu roztříštěné, místy zbytečně opatrné a mohlo se pustit do většího rizika. Přesto z něj po dlouhé době znovu zřetelně slyšíme skutečnou Ellie - a to se počítá.]]>
55.00%
Komentáře