V polovině sedmé dekády zažívá Dylan jeden ze svých uměleckých vtcholů. Po albu Blood on the Tracks a archivním účtování v podobě The Basement Tapes přichází vzápětí s další skvostnou nahrávkou pojemnovanou prostě – Touha. Ta přináší stejně brilantně napsané songy jako její studiový předchůdce, přitom má svůj vlastní sound a navíc tady Dylan podává o dost disciplinovanější, posluchačsky vstřícnější pěvecký výkon. Melodie, které jindy rozostřuje nedbalou polomluvou, teď mají možnost zazářit v plné kráse a klišé o „ošklivosti“ Dylanova hlasu je usvědčováno z povrchnosti.
Od Blood on the Tracks se album liší také větší tematickou pestrostí, silně osobní tón s motivem pochroumaného milostného vztahu ale neopouští úplně. Dokladem je závěrečná Sara, která v autobiografické otevřeností a konkrétnosti dokonce přebíjí všechna vyznání z minulé desky. Dylan se ale ve dvou nejdelších skladbách rozpomíná i na své protestní alter ego. Hurricane vypráví příběh bývalého černošského boxera Rubina Cartera odsouzeného za trojnásobnou vraždu v téměř reportážním stylu, ale zároveň se silně subjektivním zápalem agituje za sportovcovu nevinu. Pozdější soudní dohra dala písničkáři částečně za pravdu, problematičtější je ovšem jeho idealizovaný portrét mafiána Joeyho Galla z písně Joey, kterého vykreslil spíš jako čestného a rodině oddaného desperáta a nesklidil za to zrovna nejlichotivější ohlasy.
Romanticky tragická... číst dále
V polovině sedmé dekády zažívá Dylan jeden ze svých uměleckých vtcholů. Po albu Blood on the Tracks a archivním účtování v podobě The Basement Tapes přichází vzápětí s další skvostnou nahrávkou pojemnovanou prostě – Touha. Ta přináší stejně brilantně napsané songy jako její studiový předchůdce, přitom má svůj vlastní sound a navíc tady Dylan podává o dost disciplinovanější, posluchačsky vstřícnější pěvecký výkon. Melodie, které jindy rozostřuje nedbalou polomluvou, teď mají možnost zazářit v plné kráse a klišé o „ošklivosti“ Dylanova hlasu je usvědčováno z povrchnosti.
Od Blood on the Tracks se album liší také větší tematickou pestrostí, silně osobní tón s motivem pochroumaného milostného vztahu ale neopouští úplně. Dokladem je závěrečná Sara, která v autobiografické otevřeností a konkrétnosti dokonce přebíjí všechna vyznání z minulé desky. Dylan se ale ve dvou nejdelších skladbách rozpomíná i na své protestní alter ego. Hurricane vypráví příběh bývalého černošského boxera Rubina Cartera odsouzeného za trojnásobnou vraždu v téměř reportážním stylu, ale zároveň se silně subjektivním zápalem agituje za sportovcovu nevinu. Pozdější soudní dohra dala písničkáři částečně za pravdu, problematičtější je ovšem jeho idealizovaný portrét mafiána Joeyho Galla z písně Joey, kterého vykreslil spíš jako čestného a rodině oddaného desperáta a nesklidil za to zrovna nejlichotivější ohlasy.
Romanticky tragická postava psance je ale Dylanovi dlouhodobě blízká a ve své archetypální podobě se objevuje i v mexickou malebností prodchnuté lovestory Romance in Durango. Partnerské vztahy v méně průhledné formě se řeší třeba v písních Isis nebo One More Cup of Coffee, náboženské motivy pronikly do Oh, Sister a dojde i na docela nezávazné veršování v podobě rozkošné skladbičky Mozambique, která je spíš takovou exoticky prosluněnou pohlednicí. Zajímavé je, že většinu textů napsal Dylan, jinak převážně solitérský tvůrce, spolu s Jacquesem Levym, splupracovníkem The Byrds, tedy kapely, která o deset let dříve založila svou slávu na dylanovských coverech. Svět je malý.
Specifickému zvuku alba dominuje akustická kytara, k níž se jen tu a tam opatrně přidá buzuki nebo mandolína. Zásadní je ovšem přínos houslistky Scarlet Rivera, jejíž nástroj významně dobarvuje všech devět písní, a také výrazné doprovodné vokály Emmylou Harris (ta září především v One More Cup of Coffee a Joey). Obojí posunuje hudbu směrem ke country, přesto je vyznění jasně rockové a to především díky důrazné rytmice Howarda Wyetha a Roba Stonera. Oba, stejně jako Scarlet Rivera, v té době tvořili páteř Dylanova koncertního bandu z turné Rolling Thunder Revue a energický nápřah naživo stmelené kapely je z alba cítit.
Těm, co si stěžují na občasnou intelektuálskou odtažitost, záměrnou nelibozvučnost nebo nesrozumitelnost Dylanovy tvorby, bych právě Desire doporučil jako důkaz, jak umí být Mistr hudebně přívětivý, melodický a čitelný, přitom ale stále ponechávající tajemství dostatek prostoru. Tohle je jednoduše krásné album. Kdybych měl vyjmenovat trojici nejoblíbenějších z Dylanovy diskografie, vedle Highway 61 Revisited a Time Out of Mind by v ní mělo Desire své místo.
Komentáře