Bruce Dickinson - The Mandrake Project

Samotné Dickinsonovo jméno a jeho návrat do studia bez opory ostatních muzikantů z Iron Maiden - a hlavně, co si budeme povídat, bez autorských schopností a vášně pro velkolepé skladby Stevea Harrise - vzbuzoval docela silná očekávání. Ta navíc podpořil i poměrně velkolepě pojatý koncept, který album "The Mandrake Project" propojuje se sci-fi komiksem o dvanácti sešitech.

A k tomu si připočtěme fakt, že na aktuálních turné mejdnů, zejména na tom posledním, které spojovalo desky "Senjutstu" a "Somewhere In Time", zpěvák nepřestává potvrzovat fakt, že je stále jedním z nejlepších rockových/metalových vokalistů, kteří kdy chodili po této planetě. Když sečteme toto všechno dohromady, potenciálně mohlo být zaděláno na jednu z rockových událostí roku.

Řekněme si to rovnou a na plno hned na začátku - nestalo se tak. Na to kolekci schází více opravdu nosného a hlavně svěžího materiálu. Kdo totiž neodolal a pustil si oba s předstihem zveřejněné singly, tj. metalovou velkolepost "Afterglow of Ragnarok" a gotickou báchorku "Rain on the Graves", už ho na albu nic moc dalšího nepřekvapí. Snad jen oprášení skladby "Eternity Has Failed", která téměř před dekádou coby "If Eternity Should Fail" otevírala opus "The Book of Souls" Iron Maiden. Tady působí, i díky drobným změnám v textu, jaksi definitivněji. Samotné aranžmá ale zůstalo v zásadě stejné.

Dickinsonovi se navíc většinou - až na výše zmíněnou skladbu a jí přímo předcházející "Fingers in the Wounds" - docela dobře daří se odstřihnout od maidenovské poetiky. Prim na desce hraje spíše notně napumpovaný a velkolepě znějící hard rock, místy navíc podepřený orchestrem nebo (podle kreditů k albu syntetickým) sborem.

Nahrávka je široce rozkročená od vyloženě metalových kousků typu "Mistress of Mercy" přes hardrockové záležitosti - návštěvou hrobu anglického jezerního básníka Williama Wordswortha inspirovaná "Rain on the Graves", díky své hravosti jedna z nejpovedenějších věcí na albu - až po melodicky poněkud průhledné balady jako "Face in the Mirror". Jenže tenhle rozptyl kolekci docela škodí. Jako by se tu potkávaly tři různé Dickinsonovy tváře: ta, která je ozvěnou Iron Maiden, ta ostře metalová a ta hodná a patetická, s pianem a orchestrem.

A dohromady to úplně neladí. Nahrávka nepůsobí příliš soudržně, mimo jiné i proto, že se ty pomalejší kusy nahromadily ve finále alba. Díky bohu za hrubou pasáž v "Shadow of the Gods". Závěrečná "Sonata (Immortal Beloved)" navíc odpluje jaksi do ztracena a "The Mandrake Project" uzavírá sice patřičně velkolepě, ale poněkud otevřeně. Na to, jak ambiciózně Dickinsonův projekt na papíře vypadal, jako by se realizace nakonec zalekla sebe sama a ony ambice nedokázala naplnit. A komiks, který se dostane jen k menšině posluchačů, na tom pranic nezmění.

Jakkoliv k tomu měl slušně našlápnuto, Bruce Dickinson bohužel nedokázal přijít s nějakou originální vizí. Ani příběhovou - vyprávěnek o hledání identity, navíc ve vědeckofantastickém hávu, už jsme pár slyšeli - ani hudební. Frontman Iron Maiden na desce skládá dohromady již ověřené postupy, které si za šestici svých sólovek vyzkoušel, a tu a tam výsledek okoření špetkou z aury heavymetalových legend.

Je to prostě taková spolehlivě vystavěná veteránská deska. Sebejistá, nijak překvapivá, ale zároveň velmi kvalitní, muzikantsky precizní a poctivá. Jen se lze těžko zbavit pocitu nenaplněných ambicí.