Cesta k vydání Springsteenova prvního dvojalba byla opět nelehká. Už ji sice neblokovaly žádné soudní zákazy, jako v případě Darkness on the Edge of Town, ale přepečlivá a zdlouhavá selekce písní zůstávala trvalým znakem rockerovy pracovní morálky ve studiu, jejím pohonem i brzdou. Z plodné tříletky předcházející vydání Darkness... zbyla Springsteenovi spousta materiálu, který by rád využil, zároveň ale chrlil další a další songy. Když se pak s E Street Bandem konečně dobrali téměř definitivní verze desetipísňového kompletu s pracovním názvem The Ties That Bind, věčně nespokojený (nebo nerozhodný?) jerseyský rodák to znovu celé odpískal a pustil se do skládání nové várky skladeb.
Zatímco původní koncepce měla svou sevřeností navazovat na temné a rozhněvané předchozí album, Springsteen se nakonec rozhodl ukázat i svou veselejší tvář. Na vzniklém dvojalbu se tak mísí bujné, testosteronem naládované rockové vypalovačky i trýznivé balady s nesmiřitelně nabroušeným sociálněkritickým ostřím. Kompaktnost tím pádem není silnou stránkou nahrávky, ale tou ani být neměla, její ambivalence je autorským záměrem. Je pravda, že řazení písní není vždycky nejcitlivější, to když třeba po jedné ze Springsteenových nejbezútěšnějších písní Point Blank exploduje rozpustilá nakládačka Cadillac Ranch (podobně nekompatibilní je pak i dvojice Stolen Car a Ramrod). Jenže obě písně jsou ve svých kategoriích naprostá špička a to platí prakticky o... číst dále
Cesta k vydání Springsteenova prvního dvojalba byla opět nelehká. Už ji sice neblokovaly žádné soudní zákazy, jako v případě Darkness on the Edge of Town, ale přepečlivá a zdlouhavá selekce písní zůstávala trvalým znakem rockerovy pracovní morálky ve studiu, jejím pohonem i brzdou. Z plodné tříletky předcházející vydání Darkness... zbyla Springsteenovi spousta materiálu, který by rád využil, zároveň ale chrlil další a další songy. Když se pak s E Street Bandem konečně dobrali téměř definitivní verze desetipísňového kompletu s pracovním názvem The Ties That Bind, věčně nespokojený (nebo nerozhodný?) jerseyský rodák to znovu celé odpískal a pustil se do skládání nové várky skladeb.
Zatímco původní koncepce měla svou sevřeností navazovat na temné a rozhněvané předchozí album, Springsteen se nakonec rozhodl ukázat i svou veselejší tvář. Na vzniklém dvojalbu se tak mísí bujné, testosteronem naládované rockové vypalovačky i trýznivé balady s nesmiřitelně nabroušeným sociálněkritickým ostřím. Kompaktnost tím pádem není silnou stránkou nahrávky, ale tou ani být neměla, její ambivalence je autorským záměrem. Je pravda, že řazení písní není vždycky nejcitlivější, to když třeba po jedné ze Springsteenových nejbezútěšnějších písní Point Blank exploduje rozpustilá nakládačka Cadillac Ranch (podobně nekompatibilní je pak i dvojice Stolen Car a Ramrod). Jenže obě písně jsou ve svých kategoriích naprostá špička a to platí prakticky o celé dvacítce.
Řízné rockové pecky, svou jednoduchou strukturou už na hony vzdálené členitým soulrockovým kompozicím z prvních alb, dominují prvnímu z disků a je z nich cítit, že Springsteen vedle punku začal poslouchat také rockabilly. Strhující jízdu, zahrnující takové perly jako úvodní The Ties That Bind, Mexikem lehce ovanutou Sherry Darling, hitovku Hungry Heart (Springsteenova první návštěva singlové Top 5) nebo frenetickou You Can Look (But You Better Not Touch), přeruší jediná táhlá píseň, posmutnělá reflexe vztahu mezi synem a otcem nazvaná Independence Day a završí ji dvojice dalších pomalejších skladeb, z nichž ta titulní, inspirovaná životním příběhem autorovy sestry a švagra, patří k vůbec nejkrásnějším a nejdojemnějším ve Springsteenově repertoáru.
Na druhé půlce dvojalba je poměr obrácený. Převládají neveselé lamenty v pomalých a středních tempech, jejichž tíživou melancholii občas rozčísne hlučná rock'n'rollová petarda. Nejjasněji tu září už zmíněné písně Point Blank a Stolen Car, z druhé, ryčnější strany mince pak jednoznačně Cadillac Ranch. Vyloženě pochmurný je závěr kompletu (Drive All Night, Wreck on the Highway), kde Springsteen rozjímá nad smrtí, nad tím, o co všechno nás připravuje a jak snadno do našich životů vstupuje.
The River obdarovává posluchače velkorysou dávkou obou springsteenovských archetypů: zpoceného rockového křiklouna (toho zuřivého i toho rozjařeného) i zranitelného vypravěče pohnutých příběhů. Nesourodost materiálu, která bývá dvojalbu často vytýkána, není podle mého názoru vůbec na překážku. Nakonec i v reálném světě se světlo a stín, euforie a tesknota střídají často zcela nepředvídatelně.
Komentáře