Ghost - Skeletá

"Skeletá" zastihuje Ghost na vrcholu popularity. Vydání desky doprovází dosud největší turné v dějinách formace - začalo v půlce dubna, skončí v září ve Spojených státech, pražská zastávka je v plánu na 11. května. Vstupenky na něj utěšeně mizí, některé koncerty hlásí vyprodáno.

Kapela dorostla do mezigeneračního fenomému, oddaní fanoušci chodí na koncerty v maskách a v zásadě bezcenné umělé bankovky, které létají místo konfet, prodávají na E-bay za poněkud přemrštěné ceny. Inu, kult. Roky pečlivě budované image, chytrá podvratnost skrytá za popovým pozlátkem, jen občas nadzvednutá opona tajemství - všechno se Tobiasi Forgemu, tedy muzikantovi, kteří za tím vším stojí, vyplatilo.

Jenže místo toho, aby nová řadovka tenhle status a pověst budovanou napříč výbornými pěti studiovkami ještě vyšponovala a přinesla cosi případně triumfálního, servíruje "Skeletá" přinejlepším stagnaci. Beznadějným propadákem ale novinka není, sestava jen buď neví, kam se vydat, nebo si nechce rozházet v posledních letech masivně nakynuté fanouškovské jádro.

Novince chybí odvaha - plamen, který kdysi hořel v hudbě Ghost, tu jen tiše doutná. Paradoxní je, že si skupina vystřelila svou nejsilnější munici hned v podobě trojice singlů, které navíc v tracklistu nasadila na první tři pozice. Po nadějném úvodu se slibným dětským sborem v osmdesátkové stadionové hymně "Peacefield", upírské romanci "Lachryma" a solidní "Satanized" přijde šeď a čekání na hit.

Jenže ten se, při vší snaze, hodně dlouho nedostavuje - a i ty záblesky, které přijdou, postrádají drive minulých zásahů do černého formátu "Rats", "Mary On The Cross", "Square Hammer" a dalších. Pokud už se podaří vykřesat nějaký ten strhující nápad, málokdy ho Ghost dokážou udržet po celou stopáž písně, respektive postavit ho tak, aby se na něm dala skladba bez obav utáhnout.

Tobias Forge stále zvládne vysypat z rukávu chytlavou melodii ("De Profundis Borealis"), trefí refrén ("Marks of the Evil One"), hezky si pohraje s atmosférou osmdesátkových hororů a ještě k tomu přidá solidní kytary ("Cenotaph"). Jenže velmi často posluchače staví do situace, kdy čeká na to, až se onen háček znovu objeví a zasekne.

Není to komplexně dobré - je to jen částečně dobré. Velmi se nepovedla "Missilia Amori": tuto až moc okatou variaci na Def Leppard zařezává školácký text. Dvě balady také moc nevynikají: "Guiding Lights" shazuje až příliš velká předvídatelnost, melodicky nosné "Excelsis" úplně nepomohlo zařazení na konec, kde se bohužel její síla poněkud rozmělní a ponechává otazník, nikoliv vyvrcholení či snad katarzi.

Velmi příjemné překvapení naopak přináší "Umbra", kde se pro jednou potkalo všechno, co ke Ghost patří: najednou to hudebně jiskří, syntezátorový úvod skvěle vybuduje atmosféru, refrén se zakousne a nepustí, skladba hezky zakoketuje s metalem i ozvěnami Deep Purple, výborně graduje. Tímto směrem měla kráčet celá deska - a vizuály k turné zveřejněné dlouho před vydáním jako by toto synthwave-rockové pojetí anticipovaly -, bohužel se tak nestalo a Ghost se vydali spíše tou snazší cestou. Jako by je svazoval tlak dokončit album ještě před začátkem šňůry.

Ty písně nejsou v jádru špatné, jen jim schází odvaha nechat je dorůst do plného květu. "Skeletá" zní skvěle, ale ona plná, surová, ale zároveň vzdušně jiskřivá popová produkce nahrávek "Impera" nebo "Prequelle" tu citelně chybí. Tady se ve vícero ohledech hladí posluchač po srsti - jako by muzikanti nechtěli svoje publikum nahněvat.

A "Skeletá" skutečně nenaštve, spíše jen tak indiferetně prošumí. Zdravé jádro i typický rukopis tu najdeme, Tobias Forge nicméně vsadil všechny karty na to, co už zná. Jako by si potřeboval vydechnout - a po pěti albech, která svět Ghost neustále posouvala dopředu, se není čemu divit. Nicméně neříkám, že kolekce s přibývajícím časem nevyroste. Objektivně vzato je to spíše na šest bodů z deseti, s vědomím potenciálu, který v Ghost naštěstí nevyhasnul, dávám nakonec sedm.