Ghost - Impera

Schovejte se pod masky, zahalte svou tvorbu do oparu tajemství a máte půlku úspěšného marketingu v kapse. Ne, švédští Ghost nebyli v žádném případě první a rozhodně nebudou ani poslední, v posledních letech se jim to ale dařilo zdaleka nejlépe. A s celosvětovým dosahem, s nímž kdysi obskurní formace zaplňuje hodně velké arény.

Jistě, masky a celé to divadýlko s výměnami či snad reinkarnacemi titulní figury (zatímco předchozí album "Prequelle" ovládal kardinál Copia, teď tu vládne Papa Emeritus IV) pomáhá, ale bylo by to k ničemu, kdyby nebylo muziky. Ghost kloubí hudební přístupnost a chytlavost s podvratností: na líbivé až popové melodie totiž roubují texty, které by se neztratily u ledajaké metalové bandy, kterou by možná mnozí jejich posluchači nepustili přes práh.

V hudební rovině se partě kolem Tobiase Forge taky daří vytvářet odraz vlastního vzestupu. Od mírně obskurní klubovky pro úzké publikum "Opus Eponymous" přes velký zvuk desek "Meliora" a "Prequelle" až ke stadionovým melodiím aktuální kolekce "Impera" tahle formace vždycky vytváří repertoár, který odpovídá fázi, v níž se právě nachází. Je za tím znát koncepční uvažování a jasné směřování... a taky schopnost adaptace.

Pokud si na předchozích albech muzikanti pohrávali s rockem sedmdesátých let, na tom letošním razantně vykopávají vrata arénového rocku osmdesátých let se vším, co k tomu patří: s velkolepostí, melodickou chytlavostí na první dobrou, velkými gesty, klenutými refrény notně podpořenými klávesami, nádhernými kytarovými sóly i přiznaným hvězdným pozlátkem.

Obrat tímto směrem avizovaly singly, "Hunter’s Moon" a "Call Me Little Sunshine", oba ale zároveň potvrdily, že je to vývoj přirozený a vůbec ne na sílu. "Impera" je produkčně a zvukově uhlazené dílo, odměřené a vyvážené, které opět ukazuje Forgeovou schopnost sypat z rukávu šťavnaté melodie, které se zatnou a nepustí.

První polovina, to je doslova hit na hitu. Ta druhá, kde trochu přebývají kratičké instrumentálky "Dominion" a "Bite of Passage" vyvolávající nepříjemný pocit, že se tu někdo snažil opticky natáhnout tracklist, trochu na tempu ubírá, ale ani jedna z devíti (po odečtení intra) skladeb nikterak neshazuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. I tady jsou totiž pilíře - jmenovitě groteskní "Twenties", s přehledem nejtvrdší song na desce, který nese dopředu hypnotický rytmus s dvojkopákem, a závěrečná balada "Respite On The Spitalfields".

Okultní mlha, do které se Ghost v minulosti halili, se na novince částečně rozpouští, byť i zde se objevují odkazy na Alastaira Crowleyho i klasické horory. Tematicky nové písně volně spojuje vize rozpadu velkých impérií a pravděpodobně technokratických společností (soudě podle přebalu). Nejvýrazněji se tohle téma projevuje v druhé "Kaisarion", naráží se na něj v "Twenties" i v dalších kusech, nicméně koncepčním albem "Impera" není, byť k nějakému takovému projektu myslím skupina celkem nepokrytě směřuje. Na svém místě zůstává typická ironie, s níž Forge přistupuje zejména k náboženským symbolům a náboženství jako takovému ("Griftwood").

Ghost jsou fenoménem posledních let. Jejich vzestup ke slávě v podstatě odrážejí i jejich české koncerty: napřed v roce 2019 předskakovali Metallice, pak dokázali zaplnit O2 universum a letos je už čeká O2 arena. Nový materiál do vysočanské haly skvěle zapadne. Švédská kapela se vyvíjí, nezatuhla na jednom místě a přitom nepřichází o rozpoznatelný rukopis. "Impera" je album, kterému je velmi snadné podlehnout, zábavná o něco delší třičtvrtěhodina, která celek skládá z již ověřených a vyzkoušených prvků, ale výsledný tvar je chytrý a hlavně zatraceně promyšlený a neprvoplánový. A to je něco, co je potřeba ocenit.