Stvořitelé fiktivního národa Čanki a šiřitelé jeho hudebního odkazu, skupina Čankišou, je desku od desky lepší a zralejší, přesto se jí setrvale nedaří dostat se mi pod kůži. I když je album Lé la - jistě i díky čerstvě nabytým zkušenostem z Réunionu či Pákistánu - zase o kousek dál, pořád je v projevu kapely přítomno něco, co mi brání přejít ze spokojeného podupávání k nadšení. Kde je problém? V bezbřehém mísení inspiračních pramenů z Afriky, Asie i východní Evropy? Nevadí mi ani ty nejdivočejší stylové skrumáže, pokud fungují. V rockovém tahu rytmiky a elektrické kytary? Ani takové spády mi nejsou cizí. V samotné koncepci? Neexistují pevné hranice mezi autentickým a umělým. Takže zádrhel bude spíš v provedení, než v myšlence.
Čankišou se prostě ne a ne zbavit určité snaživé těžkopádnosti, která nemusí být zjevná v kontextu našeho bigbíťáckého srdce Evropy, ale ve srovnání s bezprostředním muzikantstvím krajů, z nichž Čankišou čerpají, už se neskryje. Když v písni Kardima Nomale zaslechnu hostujícího Petra Vášu a uvědomím si hudební minulost bubeníka Zdeňka Kluky, začne mi svítat: domácí alternativní či artrockové dědictví zůstává přes všechnu snahu o lehkonohost v hudbě skupiny přítomno a je příčinou jakéhosi bezděčného a pochopitelného, ale přece ochlazujícího intelektuálního odstupu. Na Čankišou je až příliš patrné, že hrají hudbu z valné části vypůjčenou a plně nevstřebanou narozdíl od... číst dále
Stvořitelé fiktivního národa Čanki a šiřitelé jeho hudebního odkazu, skupina Čankišou, je desku od desky lepší a zralejší, přesto se jí setrvale nedaří dostat se mi pod kůži. I když je album Lé la - jistě i díky čerstvě nabytým zkušenostem z Réunionu či Pákistánu - zase o kousek dál, pořád je v projevu kapely přítomno něco, co mi brání přejít ze spokojeného podupávání k nadšení. Kde je problém? V bezbřehém mísení inspiračních pramenů z Afriky, Asie i východní Evropy? Nevadí mi ani ty nejdivočejší stylové skrumáže, pokud fungují. V rockovém tahu rytmiky a elektrické kytary? Ani takové spády mi nejsou cizí. V samotné koncepci? Neexistují pevné hranice mezi autentickým a umělým. Takže zádrhel bude spíš v provedení, než v myšlence.
Čankišou se prostě ne a ne zbavit určité snaživé těžkopádnosti, která nemusí být zjevná v kontextu našeho bigbíťáckého srdce Evropy, ale ve srovnání s bezprostředním muzikantstvím krajů, z nichž Čankišou čerpají, už se neskryje. Když v písni Kardima Nomale zaslechnu hostujícího Petra Vášu a uvědomím si hudební minulost bubeníka Zdeňka Kluky, začne mi svítat: domácí alternativní či artrockové dědictví zůstává přes všechnu snahu o lehkonohost v hudbě skupiny přítomno a je příčinou jakéhosi bezděčného a pochopitelného, ale přece ochlazujícího intelektuálního odstupu. Na Čankišou je až příliš patrné, že hrají hudbu z valné části vypůjčenou a plně nevstřebanou narozdíl od muzikantů, kterým koluje v krvi od narození. Na druhou stranu se díky tomu mohou pyšnit jistou originalitou, instrumentální složka jejich produkce je dostatečně pestrá i poučená a k amatérskému "bubínkaření" má daleko.
Víc se míjím se zpěvem Karla Heřmana, který v kombinaci s uměle vytvořeným (a bohužel i uměle znějícím) jazykem navozuje pocit jednotvárnosti a v některých pasážích se dokonce neubráním pocitu, že na mě zpoza rohu juká strašidlo jménem Dan Nekonečný. To je možná nespravedlivě přehnané, Čankišou hrají podstatně vyšší ligu, ale i ta je přece jen spíš regionální. V jejím rámci působí jako svěží, roztančená a zábavná banda, ale v exkluzivnější konkurenci už ztrácejí lesk. Jakoby - stejně jako jejich fiktivní Čankiové - tančili jen na jedné noze. S podobným nápadem pracuje odnedávna seskupení Dva a i když je hudebně dost jinde a těžko se tudíž srovnává, mám z jejich hrátek pocit mnohem větší přesvědčivosti. Lé la je fajn deska, ale tak jako jejím předchůdkyním jí stále něco podstatného chybí.
Komentáře