Zatím poslední celovečerní film Davida Lynche Inland Empire citelně postrádal kongeniální hudební doprovod režisérova dvorního skladatele Angela Badalamentiho. Ještěže tu alespoň zazněla překrásná balada Polish Poem v podání tehdy neznámé Chrysty Bell. Trvalo další čtyři roky, než rodačka z texaského San Antonia spolu s kultovním filmařem a nadšeným muzikantem Lynchem vydali další společné dílo – tentokrát rovnou celé album This Train. Kdo měl rád Badalamentiho soundtracky nebo písně předchozí Lynchem hýčkané zpěvačky Julee Cruise, si nahrávku jistě užil, ostatní mohli mít výtky k rozvláčnosti, monotónní náladě a nadměrné stopáži.
Před necelým rokem pak zpěvačka, opět ve spolupráci s Lynchem, natočila EP Somewhere in the Nowhere. O to překvapivější bylo, když před letošními prázdninami vydala další album, které tentokrát nejenže nahrála bez Lynchovy asistence, ale dokonce se z Ameriky přesunula do Anglie – do Bristolu. Producentem alba se stal John Parish (spolupráce s PJ Harvey, Tracy Chapman, Goldfrapp či Jenny Hval), a pokud bylo úkolem „odstřihnout“ Chrystu Bell od její hudební minulosti, pak odvedl skvělou práci. Předchozí album si vysloužilo dreampopovou nálepku, novinka je pak po většinu času už „jen“ pop – dospělý, přímočarý, s hitovými parametry. Poněkud ucourané tempo vystřídala údernost (většina skladeb má kolem tří minut) a ukazuje se, že Chrystě Bell rychlejší tempo rozhodně sluší (Heaven, Beautiful). Duch... číst dále
Zatím poslední celovečerní film Davida Lynche Inland Empire citelně postrádal kongeniální hudební doprovod režisérova dvorního skladatele Angela Badalamentiho. Ještěže tu alespoň zazněla překrásná balada Polish Poem v podání tehdy neznámé Chrysty Bell. Trvalo další čtyři roky, než rodačka z texaského San Antonia spolu s kultovním filmařem a nadšeným muzikantem Lynchem vydali další společné dílo – tentokrát rovnou celé album This Train. Kdo měl rád Badalamentiho soundtracky nebo písně předchozí Lynchem hýčkané zpěvačky Julee Cruise, si nahrávku jistě užil, ostatní mohli mít výtky k rozvláčnosti, monotónní náladě a nadměrné stopáži.
Před necelým rokem pak zpěvačka, opět ve spolupráci s Lynchem, natočila EP Somewhere in the Nowhere. O to překvapivější bylo, když před letošními prázdninami vydala další album, které tentokrát nejenže nahrála bez Lynchovy asistence, ale dokonce se z Ameriky přesunula do Anglie – do Bristolu. Producentem alba se stal John Parish (spolupráce s PJ Harvey, Tracy Chapman, Goldfrapp či Jenny Hval), a pokud bylo úkolem „odstřihnout“ Chrystu Bell od její hudební minulosti, pak odvedl skvělou práci. Předchozí album si vysloužilo dreampopovou nálepku, novinka je pak po většinu času už „jen“ pop – dospělý, přímočarý, s hitovými parametry. Poněkud ucourané tempo vystřídala údernost (většina skladeb má kolem tří minut) a ukazuje se, že Chrystě Bell rychlejší tempo rozhodně sluší (Heaven, Beautiful). Duch Bristolu je nejvíce přítomný v Planet Wide, jejíž triphopový základ doplňuje zvuk zboostrované kytary a v refrénu pak elektrické varhany (na albu spolupracoval Geoff Downes z artrockových Yes). V písni Half Asleep je pak zpěvaččin hlas dokonce k nerozeznání od Beth Gibbons z Portishead – a vzhledem k tomu, že se na nové desce podílel i její kolega z kapely Adrian Utley, můžeme skladbu vnímat jako poklonu bristolské legendě.
Chrysta Bell udělala na novém albu krok vpřed. Nikoliv vyloženě nebojácný, protože i tentokrát si příznivci lynchovské atmosféry přijdou na své (titulní song či Devil Inside Me pořád znějí jako ozvěny debutu), ale jiný směr rozhodně nabrala s gustem. Jen jestli se, vzhledem ke svému aktuálnímu účinkování v seriálu Twin Peaks, zpěvačka/herečka Chrysta Bell znovu nevrátí ke svému mentorovi. Třetí album rozhodne.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #77.
Komentáře