Damien Rice - 9

Podruhé nechává irský písničkářský objev Damien Rice nahlédnout do své ztrápené duše, tentokrát pod číselným kódem 9. Skutečnost, že vydání alba si do jisté míry vydupala vydavatelská firma a sám autor s ním nakonec příliš spokojený nebyl, není na jeho kvalitě příliš poznat. Není to sice už tak mimořádná, mezními emocemi přetékající záležitost jako debut, neoplývá takovým množstvím kontrastů, ale ten rozdíl není nijak dramatický a skladatelský talent si Damien rovněž uchoval. Jeho sladkobolnost je stále důvěryhodná a přesvědčivá, i když se v některých písních lehounce posunula směrem k obecně přijatelnější formě.

Chápu, že ne každému může být tento druh citového exhibicionismu po chuti. Extrémním příkladem je skladba Elephant, která má nejvíc společného s vypjatými baladami z předchozího alba. Takovou píseň, z níž rozervaný, skoro až brelovský patos přímo tryská, můžete milovat, nenávidět nebo se omámeně a nerozhodně potácet někde mezi oběma postoji. Lhostejní ale nezůstanete a to už je klad sám o sobě.

V základních rysech zůstává Rice stejný: akusticky křehký, důvěrný, obnažený, ve své expresivitě si nechává jen minimální rezervy a pohybuje se od zajíkavého šepotu po monumentální hymnické výbuchy. Ty subtilnější skladby tvoří úvod a závěr alba, zatímco střední část je hutnější, v případě Rootless Tree a hlavně Me, My Yoke + I přímo hřmotná. Písně Dogs a Coconut Skins zase působí v porovnání s ostatními skoro odlehčeně a asi nejvíc "radio friendly". Stejně jako na albu "O" se na vokálech výraznou měrou podílí Lisa Hannigan, krásná je souhra obou hlasů především v úvodní 9 Crimes. I přes některé méně exkluzivní momenty je deska "9" důstojným následníkem debutu a doufejme, že z jejího nepříliš plodného tvůrce ještě někdy něco podobného vypadne.