Po téměř třiceti letech existence Death Cab For Cutie stále patří mezi nejvýraznější jména americké indie scény. Jejich jedenácté studiové album "I Built You A Tower" je intimní výpovědí o ztrátě, vyčerpání a hledání cesty dál. Zároveň však představuje odvážný krok vpřed.Death Cab For Cutie se řadí mezi kapely, které zásadně definovaly podobu indie rocku přelomu tisíciletí. Alba "Transatlanticism" a "Plans" se stala milníky žánru a pro mnoho posluchačů představují dodnes nedostižný standard emotivního písničkářství. Právě proto doprovázela vydání jedenácté studiovky "I Built You A Tower" velká očekávání. Výsledek je však překvapivě mnohem víc než jen nostalgický návrat ke kořenům.
Když se parta z Bellinghamu vytasila s prvním singlem "Riptides", dalo se vytušit, kam se na desce bude ubírat. Ben Gibbard zde otevřeně přiznává psychické vyčerpání, frustraci a pocit, že svět kolem něj se rozpadá rychleji, než dokáže vstřebávat. Novinka vznikala v období, kdy se frontman formace vyrovnával s rozpadem svého druhého manželství, zatímco kapela současně slavila výročí svých nejslavnějších alb. Místo nostalgického ohlížení se však Death Cab rozhodli minulost uzavřít a vytvořit nahrávku, která hledí vpřed.
Název funguje jako silná metafora. Věž, kterou lídr uskupení staví, není útočištěm ani pomníkem. Představuje místo, kam ukládá bolestné vzpomínky, které nelze vymazat, ale s nimiž je nutné se naučit žít. Každá... číst dále
Po téměř třiceti letech existence Death Cab For Cutie stále patří mezi nejvýraznější jména americké indie scény. Jejich jedenácté studiové album "I Built You A Tower" je intimní výpovědí o ztrátě, vyčerpání a hledání cesty dál. Zároveň však představuje odvážný krok vpřed.Death Cab For Cutie se řadí mezi kapely, které zásadně definovaly podobu indie rocku přelomu tisíciletí. Alba "Transatlanticism" a "Plans" se stala milníky žánru a pro mnoho posluchačů představují dodnes nedostižný standard emotivního písničkářství. Právě proto doprovázela vydání jedenácté studiovky "I Built You A Tower" velká očekávání. Výsledek je však překvapivě mnohem víc než jen nostalgický návrat ke kořenům.
Když se parta z Bellinghamu vytasila s prvním singlem "Riptides", dalo se vytušit, kam se na desce bude ubírat. Ben Gibbard zde otevřeně přiznává psychické vyčerpání, frustraci a pocit, že svět kolem něj se rozpadá rychleji, než dokáže vstřebávat. Novinka vznikala v období, kdy se frontman formace vyrovnával s rozpadem svého druhého manželství, zatímco kapela současně slavila výročí svých nejslavnějších alb. Místo nostalgického ohlížení se však Death Cab rozhodli minulost uzavřít a vytvořit nahrávku, která hledí vpřed.
Název funguje jako silná metafora. Věž, kterou lídr uskupení staví, není útočištěm ani pomníkem. Představuje místo, kam ukládá bolestné vzpomínky, které nelze vymazat, ale s nimiž je nutné se naučit žít. Každá skladba postupně odhaluje další vrstvu této konstrukce a ukazuje různé podoby smutku, samoty i smíření.
Hudebně se skupina nachází ve výjimečné formě. Přechod pod nezávislý label ANTI- po více než dvaceti letech spolupráce s Atlantic Records jako by jí vlil novou energii do žil. Je slyšet, že album vznikalo především společným hraním v jedné místnosti, nikoliv skládáním jednotlivých stop na dálku. Výsledný organicky živý zvuk připomíná rané nahrávky party z přelomu devadesátých a nultých let.
Úvodní nádherná akustická skladba "Full of Stars" posluchače okamžitě vtáhne svou křehkostí. Gibbardův hlas zní zranitelněji než kdy dřív a jednoduchá instrumentace nechává vyniknout sílu textu. Jenže Death Cab vás nenechají dlouho odpočívat. Následující "Punching The Flowers" přichází s živější energií, ostrými kytarami a rytmikou, která čerpá inspiraci z post-punku.
Zdá se, že se sestava ani nadále nestraní melancholickým melodiím, emotivním refrénům a vypravěčství. Něco je ale přece jen novějšího - experimentování s kytarami a zvukem. Songy jako "How Heavenly A State" nebo "Envy The Birds" pracují s proměnlivými rytmy, nervózními kytarovými figurami a místy téměř industriální atmosférou.
A právě "Envy The Birds" patří k tomu nejlepšímu, co soubor za poslední roky nahrál. Death Cab For Cutie zkrátka nikdy nezněli tak drsně, aniž by přitom ztratili svou citlivost. Podobně zapůsobí i "Stone Over Water", kde frontman reflektuje vlastní křehkost nad minimalistickou instrumentací a nádherně melodickou basovou linkou.
Zapomínat nelze ani na skvělé texty. Gibbard už dávno není mladík, který psal srdceryvné deprese jako "I Will Follow You Into The Dark". Jeho pohled na život je střízlivější, smířenější a možná i bolestně realističtější. Na "The Flavour of Metal" přemýšlí nad pomíjivostí úspěchu i vlastní vírou. Místo vzteku přichází pokora a vědomí, že některé otázky zůstávají bez odpovědi.
Závěr představuje působivou katarzi. Zatímco "I Built You A Tower (a)" vyznívá smířlivě a introspektivně, závěrečná "I Built You A Tower (b)" přináší temnější a syrovější pohled na stejná témata. Když Gibbard na konci zpívá, že se učí žít bez člověka, kterého ztratil, nepůsobí to jako definitivní uzavření kapitoly. Spíše jako první krok na dlouhé cestě vpřed.
"I Built You A Tower" není jen další řadovkou slavné kapely. Jde o dílo, které dokazuje, že Death Cab For Cutie stále zvládají tvořit hudbu relevantní, inspirativní a emocionálně náročnou. Spojení návratu ke kořenům, nových hudebních vlivů a mimořádně osobních textů přineslo jejich nejlepší nahrávku od dob zmiňovaného alba "Plans".
Komentáře