Depeche Mode - Memento Mori

V bookletu patnácté řadovky Depeche Mode je příznačná a přízračná fotka, jež zcela jistě dojala nejednoho pravověrného depešáka k slzám. Zády k fotografovi (tudíž k Antonu Corbijnovi, jenž se opět zhostil perfektního vizuálu alba) stojí Martin a Dave proti siluetě mrakodrapů, druhý jmenovaný prsty vytvarované do známého symbolu očí ze songu "World In My Eyes". Ačkoliv jsou na snímku dvě postavy, jsou zde tři stíny. Ten třetí patří Andymu Fletcherovi, který tento svět loni opustil a jemuž je "Memento Mori" věnováno.

Ústředním tématem černočerné kolekce nových písní je nevyhnutelnost smrti (doslova "Pamatuj na smrt"), tedy téma kapele důvěrně známé už odedávna. Tady je ovšem nejvíc koncentrované a zřejmé, ačkoliv skladby vznikaly před náhlým odchodem Andyho. Smrt kamaráda vrhla ještě temnější stín na nahrávky zrozené v době pandemie a války.

A i když se názvy některých songů odkazují k minulosti skupiny a v textech se objeví narážky na starší věci (taky slyšíte to "sometimes" v "Caroline's Monkey" jako ozvěnu z "Clean"?), přece jen zde najdeme pár novinek v tvůrčích postupech. Na příspěvky Davida už jsme si zvykli, ale teď jsou zde až čtyři spolupráce kdysi výhradního autora Martina s někým úplně mimo kapelu, jmenovitě s Richardem Butlerem z Psychedelic Furs.

Když "Memento Mori", pak také jedním dechem "Carpe Diem" - "Užívej dne" (a důvěřuj budoucnosti, jak nejméně můžeš). Tento motiv ve stejnojmenné písni nádherně ztvárnil Vlasta Redl. Depeche Mode jsou i přes občasné ironické narážky ("Lidé jsou dobří, jen dál lži sám sobě" - "People Are Good") smíření, vyrovnaní a pokorní. Nebudeme tu věčně a zase z nás budou duchové ("Ghosts Again"). A i přes to, že "svět je vzhůru nohama, ještě je tu láska, jsi všechno, co potřebuju, abych věřil" ("Always You"). "Budeme majáky, co tak září, jako hvězdy v temnotě pro milence v noci" ("Never Let Me Go").

Kdo jiný by už měl být povolanější zpívat o odchodu na věčnost než Dave Gahan, člověk, co byl desítky sekund ve stavu klinické smrti? Každou další desku skupiny po jeho návratu mezi živé berme jako bonus k nezpochybnitelné depešácké klasice. "Memento Mori" je vynikajícím počinem, vrcholným dílem, co se rozhodně nezpronevěřilo skvělé minulosti. Sám Gahan výtečně zpívá, jeho hlas je pevný a stále uhrančivý, dokáže být až nebesky velkolepý ("My Cosmos Is Mine"), ale taky civilně vypravěčský, třeba když pěje o fatální drogové závislosti (pro DM ne úplně typická, ale výborná, hypnotická "Caroline's Monkey").

"Danse Macabre", tanec se smrtí, je další idea, která se váže k našemu tématu. I když se tady bavíme o posledních okamžicích člověka, pořád je to populární hudba. "Ghosts Again" je prostě skvělá taneční věc, hit srovnatelný s těmi největšími DM klasikami, v němž se snoubí smutek s něčím nádherně povznášejícím. Duch tančící mezi hroby - je to morbidní, ano, a taky je to krásné a chytlavé.

Když někteří fanoušci poprvé slyšeli nové songy z alba, ptali se: "To jsou nějaké demoverze?" Jenže pozor, celá ta produkce nahrávky (kudos James Ford a Marta Salogni) je velmi rafinovaná. Gahan a Gore se zbavili všeho, co bylo navíc, všech zbytečných vrstev, které už nebyly potřeba. Přesto si pořád s každým poslechem najdete spoustu nenápadných a skvělých momentů, zvuků a detailů. Vysoce funkční minimalismus.

"Wagging Tongue" se nejviditelněji přibližuje syntezátorové estetice osmdesátých let, kromě Kraftwerk můžou někteří slyšet OMD, Erasure a našincům se jistě vybaví i Oceán. Krásně jsou použity smyčce ve filmové "Don't Say You Love Me" s velmi procítěným Gahanovým zpěvem, bezvadnou atmosféru osmdesátkového baru po zavíračce má Martinův jediný sólový pěvecký příspěvek "Soul With Me".

Mistrovsky je uzavřen kruh mezi úvodní "My Cosmos Is Mine" a závěrečnou, velkolepou "Speak To Me". Finální crescendo "Speak To Me" je moderní syntetickou variací na beatlesovské vyvrcholení v "A Day In The Life". Useknutý konec po minutě mrazivého tepání, tlukotu a šumu doznívá v posluchači s nebývalou naléhavostí ještě dlouho. Tady se dotýkáme absolutna.

"Est vere malus." Další latinský výrok je nenápadně umístěn na čtvrté (nehrající) straně vinylu "Memento Mori". "Je to opravdu špatné," říká překladač a my jsme obětí interního vtípku skupiny. Údajně se jedná o typickou větu Andyho Fletchera, kterou ironicky hodnotil výkon kapely na pódiu. Naštěstí se toto hodnocení netýká kvalit jejich letošního alba. Pokud by toto měla být poslední dlouhohrající deska Depeche Mode, nešť. Bylo by to nejlepší a nejstylovější rozloučení a Fletch by byl jistě hrdý.