Destroyer - ken

Kanaďan Dan Bejar má za sebou ve svých pětačtyřiceti pěkně bohatý hudební život, coby Destroyer okouzlil vancouverskou nezávislou scénu svým neuhlazeným, až pankáčským přístupem k písničkářství. Tohle darebáctví ale usměrnil hned po příchodu do studia – zlomovým se pak stalo album Thief, kde se Destroyer ze sólového projektu změnil v regulérní kapelu.

Pro Bejara to znamenalo i období hledání. Energický projev později učesal, přímočarost zase zmohutněla v symfonicky bohatá aranžmá. Od kapely si nejednou odskočil k The New Pornographers nebo indie superkapele Swan Lake. Zvuk Destroyer se ustálil vydáním desky Destroyer's Rubies (2006). Od této chvíle Bejar tvořil kompaktně a se setrvalou kvalitou. A pokračuje v tom i na nejnovějším albu Ken.

V jeho středu stojí opět melodie, které Bejar vyzpívává s neskrývavým potěšením, pitom nezřídka nonšalantně vyskočí z rytmu, aby jen tak mimoděk pronesl někdy hloubavé, jindy absurdní myšlenky jako: „Good things come to those, who wait forever“.

Nedá se říct, že se Destroyer neopakuje, ale jde o opakování uvědomělé a přiznané. Proto synťáky v Sky's Grey nebo Stay Lost připomenou stařičkou nahrávku Your Blues, akustická Saw You in the Hospital připomíná kytarovky s pianem z alba Thief, Cover the Sun zase zaneřáděnou atmosféru This Night, v závěru La Regle du Jeu nechybí sólo jako z Shooting Rockets. I když to vypadá na změť nápadů, zmatek nehrozí. Melodie jsou uvnitř pevné, což platí jak pro mohutné, tak pro něžnější skladby.

Ken však není poskládaný jen z povědomých motivů. A Light Travels Down the Catwalk zní nečekaně potemněle, v Rome fungují bicí takřka jako výstřely, při rozpolcené Ivory Coast se vytrácí jistota, jestli jde stále o jednu píseň. Ve výsledku jsou to ale jen těžozpoznatelné drobnosti. Těžiště nové desky je v ležérních, zároveň návykových melodických linkách, v nichž se mísí písničkářské osobní zpovědi, baladické snění i indierockový drive. Tenhle rukopis má Destroyer dávno zažitý a jeho písně vrůstají hlouběji a hlouběji do srdce. Ken není výjimkou.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #80.