Dimmu Borgir - Eonian

Dimmu Borgir se vrátili. Jedna z nejtemnějších hvězd metalu spala celých osm let, v roce 2018 však znovu povstala s albem "Eonian", nástupcem komerčně úspěšného, ale spíš kontroverzního alba "Abrahadabra". Na něm kapela vyždímala propojení symfonického metalu s black metalem na maximum, a i proto se s comebackovou nahrávkou chtěla vrátit ke klasičtější podobě černého kovu. Ve skutečnosti sice norští temnotvůrci na symfo prvcích ubrali, ale návrat ke kořenům žánru se nekoná.

Album dosahuje téměř hodinové stopáže, přestože čitá pouze deset skladeb. Rozmáchlým epickým kolekcím písní tak pánové zůstali věrni a fanoušci by to asi ani jinak nechtěli. Namísto klasického orchestru ale zvolili cestu syntezátorů, který vytváří mnohdy hodně umělý zvuk, a skladby tak místy vyznívají notně pouťově. Taková "Ætheric" je tím doslova prodchnuta. Je to takový soundtrack k prohlídce zábavního strašidelného domu.

Právě klávesy a aranže nemusí být každému po chuti. Dimmu Borgir díky nim přetavují působivý atmosférický black do metalové estrády i plytkého melody metalu, a dokonce v některých pasážích až industrialu.

Přesto je "Eonian" albem, které vyžaduje čas a několikerý poslech. Shagrathův rukopis je opět temný, byť na klasické satanské strašení a hrabání luciferským kopýtkem vlastně téměř nedojde. V tomto ohledu Dimmu Borgir citelně dospěli a textově zabředli do filozofičtějších rovin namísto přímé konfrontace s obráceným křížem. Za to mají rozhodně body navíc. Potěší i sbory norského komorního tělesa Scholy Cantorum, které i přes svou mírnou kýčovitost dodávají skladbám na epičnosti.

Nejlepším kouskem desky je "Council Of Wolves And Snakes" s působivým etnickým okénkem v úvodu epické skladby. Shagrathova parta tu opět hraje hlavně na efekt, ale pokud nebudeme příliš přemýšlet nad koncepcí, lze skladbu považovat za posluchačsky velmi atraktivní a bohatou na nápadité aranže. Svůj půvab má i závěrečná instrumentálka "Rite Of Passage" s temným zvukovým podkladem a oproti zbytku alba s depresivním feelingem.

Vyjádřit jednoznačný ortel nad novinku "Eonian" je obtížné. Řemeslně je album velmi dobře zpracované. Kapela představila mnoho za léta nakupených nápadů. Nahrávka ale působí až nabubřele s čitelným cílem hrát na efekt a na ruku nejširšímu možnému okruhu fanoušků. A to na úkor konzistentnosti a jakékoliv jasné hudební výpovědi, která novince prostě chybí.

Co chtěli Dimmu Borgir na "Eonian" říct? Kromě toho, že vsadili na velkolepost a hitovost? Odpověď se hledá až příliš dlouze. A to u velikánů metalu není dobře. Navíc album o black metalovou atmosféru, která je stále ještě styčným prvkem subžánru, příliš nezavadí. Místo toho se z přehrávače line líbivě kýčovitá přehlídka metalových klišé. "Eonian" tak není ani průšvih ani milník. V rámci diskografie kapely ale vyčnívat zřejmě nebude.