The Dodos - No Color

První desetiletí jednadvacátého století skončilo a sanfranciské těleso zeštíhlelo. Vytratila se barevná paleta vibrafonu (na albu ještě řádně zastoupena) a víceméně i ornamentálnost rozezvučených dětských hraček. Označení psycho folk je na místě. Začíná černobílý příběh o zpěvech, akustické kytaře a bicích. Kalifornie a folk v člověku vyvolávají trochu jiné asociace, než sound, který zastupuje čtvrté album The Dodos. Předsudky je třeba rušit. Místo křehkých, půl metru nad zemí plujících hippie melodií tu máme exkurzi po nejodlehlejších koutech nekonečných hvozdů, pronikání do nočních můr a nerovnováhu horečkou zmítaného těla. Už od úvodní Black Night je tempo nadmíru svižné, akustická kytara připomíná klepání a břinkot uvolněného plechu na autobuse řítícím se po kamenité cestě skrze les, v němž právě probíhá lovecká sezóna. Když vybrnkávání prsty, pak epilepticky nervní a útočné. Tím lesem je lepší prosvištět, než se kochat na desítkách zastávek. Místo plektra nehty. Nerockové bicí - motor, skla a uvolněné dveře vibrující v onom řítícím se autobuse. Ostatně bicí Logana Kroebera jsou tím nejcharakterističtějším znakem No Color. Neohlušující, nevýbušné, ale zhuštěné a hypnotizující. Mlácení náhončích do hrnců.

Meric Long kromě bičování kytary do trysku zároveň stejně úspěšně sráží svůj hlas do hlubin a vypravěčských poloh. Ostatně na nadzemský chór tu má divoženku Neko Case. To je opravdový trumf. Drobný záchvěv barvy. Zasloužených 30% z celkového kouzla alba.

Je vážně škoda, že písně se nezahryznou více do masa. Můžete album slyšet tucetkrát, ale stejně jednotlivé songy nezanechají hlubší stopu ve vašich vzpomínkách. V průběhu prvních čtyř písní si opakujete (a nadšeně), že je to náramná jízda. Black Night, Going Under, Good, Sleep. Řítí se to kupředu a nenechá vás vydechnout. Jenže pak už je to příliš jednotvárné a během Don’t Try and Hide It se přistihnete, že ztrácíte pozornost. Hrozí převržení autobusu v nestřežený okamžik. Nebo se pod vámi rozpadne a ani si toho nevšimnete. Les kolem bude příliš bezbarvý, jednotvárný. Nic, co by vám utkvělo v paměti. Je možné, že i zabloudíte. Vytrhne vás až závěr v podobě Don’t Stop a takřka opakovačky Black Night. Jasně, po několikerém poslechu už máte pod kůží vryté záchytné body a časem album získá na kompaktnosti. Jenže pocit něčeho výjimečného chybí. A nakonec i ta lovecká sezóna se v lese nijak neprojeví. Žádní honící psi, žádná pomatená střelba po první pohybujícím se stínu, žádný požár od špatně do země zamáčknutého nedopalku. Nehybný černočerný les.

Rozhodně to není špatné album. V mozaice The Dodos má pevnou pozici. Jenom je víc vhodné pro rozstříhání na jednotlivé tracky, než tomu bylo u předchozích alb Visiter a Time to Die. Trvalky do koncertních setlistů v něm jsou. A jestliže Meric často vypráví o své lásce k alternativní country a současně k riffům Billyho Corgana, tady je blíž k tomu druhému. Jedna dobrá zpráva závěrem - být to nové album Corgana, bylo by to to nejlepší od zlatých časů Smashing Pumpkins.