Deep Purple - Splat!

Kde se v rockových veteránech bere ta síla dál a dál těšit posluchače čerstvým materiálem? Cynik by pravil, že za tím stojí prachy - jenže tenhle argument doba, která hudbu redukovala na kliknutí za pár centů, nepodporuje. Jako optimista řeknu, že za to může radost z tvorby. Ta je na "Splat!" od Deep Purple znát.V roce, kdy nové desky vydávají Paul McCartney, The Rolling Stones a spekuluje se i o další studiovce The Cure, možná čerstvý počin hardrockových veteránů z Deep Purple nezáří až tak výrazně - možná i proto, že vychází v zásadě ve standardním odstupu dvou let od posledního "= 1". Přesto se posluchačům dostává alba, které si pozornost zaslouží a do diskografie formace, která bude zanedlouho na scéně šest dekád, patří.

A co je ještě vzácnější, nevyvolává pochybovačné kroucení hlavou a smutnou otázku: "Proboha proč?" Pro příklad nemusíme chodit daleko, jistá kapela s flétnistou v čele už celkem hazarduje s vlastní pověstí.

Nic takového se u nahrávky "Splat!" neděje. Deep Purple si stále drží svůj vysoký standard. Ačkoliv už asi ani nemají ambici přijít s dílem, které se zapíše do hudební historie - takových zářezů ostatně už pár mají -, dokázali i na své čtyřiadvacáté řadovce doručit velice poctivý materiál, který nabídne několik silných momentů.

Skupina slibovala nejtvrdší počin za hodně dlouhou dobu a příklon k hardrockovější a přímočařejší podobě sebe sama je tu jasně cítit. Deep Purple nahráli třináct skladeb, které vesměs mají ten správný tah i starosvětskou poctivost. To, že v padesátiminutové stopáži přijde na chvíle, kde se vlastně nic moc podstatného neděje a dramaturgické nůžky producenta zkušeného Boba Ezrina mohly tu a tam zaúřadovat, je neduh, nicméně chápu, že kapela chtěla dát posluchačům maximum.

Už proto, že se jen málokdy dočkáme nějaké výraznější variace ve struktuře písní či jejich instrumentaci. V jádru se jedná o poctivé, nekomplikovaně vystavěné skladby v duchu sloka-refrén-sloka, pravidelně doplněné tu sólem na kytaru, tu na klávesy. Jak osvěžující se zdá pomalá pasáž v "Diablo" nebo sólo na piano v "Jessica’s Bra" či "Guilt Trippin’"! Takové případy zvukovou homogennost alba příjemně narušují a je jen škoda, že tu takových momentů nenajdeme více.

Jako skvělá trefa působí i "The Lunatic", z níž skutečně vane duch období kolem "Machine Head", podobně jako ve valivým riffem nesené "Scriblin' Gib'rish". Potěší i exotické zvukové barvy "Sacred Land" nebo bluesové stopy v bezprostředně následující "The Beating of Wings".

Ne vždy ale lze chválit. V některých skladbách, například v "Guilt Trippin’", už začíná hlas Iana Gillana narážet na své limity a trochu se ve snaze dostat se v melodii výše, škrtí. Mnohem jistější je v temnější, hlubší poloze. Produkce desky hodně tlačí do popředí klávesy Dona Aireyho a nacházejí se zde položky (modelově singlová "Arrogant Boy"), kdy v podstatě ze zvuku nemizí a začínají působit lehce jako manýra.

Přesto Deep Purple jejich typický drive nechybí a o únavě materiálu nemůže být ani řeči. Navzdory tomu, že "Splat!" působí méně celistvě než předchozí nahrávka, jedná se o velice solidní sbírku poctivého veteránského hard rocku. Nepřekvapí, svěží nápady nenabídne, zároveň ale ani nezklame. Jen se dost dobře může stát, že si předložený playlist zredukujete na ty svoje a k nim se budete vracet. Ty ostatní prostě zmizí.