Deep Purple - Whoosh!

Svým minulým albem si střihli takový menší milník, "Infinite" byl totiž v pořadí jejich dvacátý studiový počin. Novinka "Whoosh!", kterou kapela vydává po třech letech, tedy načíná třetí desítku nahrávek. Slušné číslo. Snad i proto se Deep Purple rozhodli kolekci pojmout jako takovou poctu své dosavadní tvorby, a tak na ní uslyšíme průřez z různých období.

Velmi pěkně vyznívá již úvodní singl "Throw My Bones" se zapamatovatelným refrénem. Díky němu lze mluvit o jakémsi hitu, byť těžko můžeme čekat, že by se píseň hardrockových veteránů výrazněji uchytila v současných rádiích. Ale těm purplové, jak víme, nikdy na ruku nešli. I tentokrát si drží příjemně zemitý a svérázný styl s řadou dobrých a originálních nápadů.

Nejeden z nich skrývá půvabně omšelá pecka "We're All the Same in the Dark" se zdařile zakomponovanými prog-rockovými prvky. Z alba také vystupuje "Step By Step", kterou otevírá výrazná orchestrální vložka téměř lordovského střihu. Služebně nejmladší člen sestavy Don Airey vůbec dostal na "Whoosh!" hodně prostoru a jeho klávesové party mnohdy udávají ráz celé písně.

Svižnější a hravější tvář nabízí taneční "What The What", která je vzpomínkou na úplné počátky skupiny, inspirující se v tehdy stále ještě moderním rock 'n' rollu a boogie. Lahůdkou pro fanoušky je nově nahraná instrumentální "And the Address", napsaná Jonem Lordem a Ritchiem Blackmorem a poprvé uvedená v roce 1968. Je třeba přiznat, že jde o jeden z vrcholných momentů celé kolekce s nezaměnitelným kouzlem klasických Deep Purple. Právě pro podobné riffy je všichni milujeme.

Pod producentským dohledem Boba Ezrina vznikla silná nahrávka, která může směle konkurovat té lepší části rozsáhlé diskografie formace. Díky své rozmanitosti a výrazným klávesám asi nesedne všem příznivcům, zvláště těm vyznávajících tvrdší hardrockovou tvář kapely, kterou zde nastavuje jen sporadicky. Také Gillan už není nejmladší a na jeho hlasu to je bohužel slyšet. Věk ale nezastavíš. A na jednadvacátou desku to je i tak dobrá práce.