Ewa Farna - ADHD POP

Ewa Farna se na ní nechtěla omezovat žádnými mantinely. Zkrátka šla do tvorby s čistou hlavou, bez potřeby chrlit hit za hitem, s vědomím toho, že ne každý text musí přinést myšlenku, která spasí svět. Dovolila si jen tak se vyzpívat z toho, čím se zrovna ve své hlavě zabývala.

Právě slovy "Vítej v mojí hlavě" v titulní písni totiž posluchače do svého popového světa ve verzi 2026 zve. Označení "ADHD POP" jasně symbolizuje, že nemáme očekávat mainstream přesně vypilovaný a jasně vyprofilovaný. Naopak, Farna někdy model klasické písničky rozbije tím, že do ní začne jen tak povídat a sypat různé hlášky, čímž sama sobě nedovoluje spadnout do fádní rutiny.

Na druhou stranu, když v songu "Nuda" bez výraznějšího chytlavého motivu zpívá, že "je to nuda slyšet další stejnej hit", nabízí se otázka, zda sama přináší lepší alternativu: zrovna tato skladba vyznívá jako typická vata pro zaplnění stopáže, kterou po pár posleších možná začnete přeskakovat. A nezachrání to ani vtipný obrat "sláva mi kouká z bot", který interpretka následně sama shodí: "Psal to člověk, nebo bot?"

Kolekce dvanácti písní podle Ewiných slov vznikala bez závazku, že z tvůrčího úsilí vzejde album. Jenže když už měla umělkyně a její tým spolupracovníků, v němž opět vyčnívají hlavně Jan Vávra a Rony Janeček, většinu songů pohromadě, řekli si společně, že by byla škoda desku do koncertů v Edenu nedokončit - a za poslední měsíc a půl to skutečně zvládli.

Právě v tom ale trochu tkví kámen úrazu: nahrávce by totiž skutečně nejspíš prospělo, kdyby s jejím dokončením tvůrci počkali, až opadne jistě velmi náročný kolotoč kolem Edenů. Nová řadovka totiž vyšla pět let po dosavadním vrcholu Ewiny diskografie "Umami", který logicky nastavuje laťku očekávání.

Jenže výsledek spíš než jako plnohodnotná studiovka působí jako počin stojící na třech čtyřech zásadních singlech - navíc vydaných už předem - a nutné výplni k nim v podobě načrtnutých nápadů bez zjevné vize, jak s nimi naložit. A to je v případě zpěvačky číslo jedna u nás skutečně škoda.

To nejlepší najdeme hned zkraje: jde především o masivně streamovaný singl "Perpetuum mobile". Ten se za pár týdnů od vydání už zařadil k Ewiným největším hitům a i v Edenu šlo o jeden z naprostých vrcholů setlistu, který už navíc fanoušci zpívali slovo od slova. Vůbec se neztratí ani taneční vypalovačka "Neříkej, co má se stát", se kterou autorsky vypomohl Renne Dang, a do uší se slušně zahryzne také zmiňovaný úvodní titulní song.

Nesmíme samozřejmě opomenout ani rádiovku "Vzpomeneš si?" s Mirai, která v tracklistu čeká až jako předposlední položka. Jenže upřímně řečeno, na moderně zprodukovanou desku - a právě produkce si jednoznačně zaslouží pochvalu - se tato konzervativnější skladba moc nehodí a její zařazení působí jako spíše pragmatické rozhodnutí.

Další písně, jako "Už je mi to jedno" nebo "Mám hlídání!", už bohužel nepřinášejí silné, ba ani zapamatovatelné momenty - zvlášť druhá jmenovaná na dnes již poměrně ohrané téma "jak si matky občas potřebují vyhodit z kopýtka" neaspiruje na to stát se trvalkou Ewina repertoáru.

Farna se snaží inspirovat i trendy rapovou vlnou, což ukazuje především "Big Mac". Na fotbalovém stadionu s ohni vyzněl monumentálně, ale těžko říct, zda si tento výrazně stylizovaný kousek (s klipem možná až přestylizovaný) zamiluje i popové publikum, pro které rodačka z Třince primárně zpívá. To by možná spíše ocenilo, kdyby dala více vyniknout svým hlasovým kvalitám, což se na nahrávce neděje zas tak často.

Zmínku si zaslouží i pomalejší "Pokoj" či "Hlasová zpráva" - v nich určitě nejde o to stvořit hitovou baladu třeba po vzoru "Všechno nebo nic", zpěvačka nás zde spíše bere do svého nitra. Fanoušky to jistě potěší a mnohé nejspíš i zasáhne, protože o zlaté slavici se ví, že si jinak své soukromí velmi střeží, ale ani tady se nedá mluvit o úplně nosných hudebních momentech. Mimochodem, podle poděkování v bookletu nejspíš druhá ze jmenovaných skladeb vznikla jako poděkování za dlouholeté přátelství s Terezou Ramba.

Poslední položku vystihuje její pojmenování - "Svoboda je tlak". Farna a její spolupracovníci totiž její název nechali napsat do bookletu a ten poslali do výroby ještě předtím, než píseň vznikla. Popová diva zkrátka chtěla vymyslet ještě jeden song, a tak jeho tvorbu pojala jako výzvu - udělala mu na albu prostor, čímž sama sobě dala závazek skutečně ho napsat a nahrát.

Nakonec se z toho vyklubala spolupráce s objevem poslední doby, Marií April, která v dubnu získala Cenu Anděl v nováčkovské kategorii. Nepochybně originální nápad a zajímavé spojení, ale právě příběh o vzniku ve finále zaujme více než samotná skladba, která slouží spíše jako takový svobodomyslný dojezd.

Ewa Farna tentokrát nenahrála výjimečný počin po vzoru "Umami". Jenže řekněme si to na rovinu - ona takovou desku momentálně ani nepotřebuje. Zasloužený hype kolem fenomenálních koncertů v Edenu novým písničkám nepochybně umožní doputovat do uší posluchačů i tak, nemluvě o tom, že minimálně stěžejní kus "Perpetuum mobile" nejspíš fanoušky ještě dlouho neomrzí.

A zpěvačka se na scéně dostala do tak výsostného postavení, že i s takovou řadovkou bude pravděpodobně v příštích Andělech - přinejmenším v ženské kategorii - těžko hledat konkurenci. ]]>