Se sedmým studiovým albem Fall Out Boy je jeden zásadní problém. Co o něm vlastně napsat nového? Vždyť už všechno víte. Takřka půlroční zpoždění zapříčinilo, že když deska v půlce ledna konečně vyšla, znali z ní fanoušci už pět singlů i s videoklipy, a tak se toho pro ně na desetiskladbové novince zase tolik překvapivého neudálo.
Odložené vydání navíc způsobilo i to, že tajemný koncept lam zjevujících se ve všech klipech, jenž pravděpodobně i vzhledem ke konceptuálnímu předchůdci "Save Rock And Roll" sliboval zase nějakou skrytou zprávu, zůstal jaksi bez vysvětlení. Kvarteto muzikantů totiž s kvalitou desky před plánovaným zářijovým vypuštěním nebylo spokojeno a dalo se do přepracovávání. Tou dobou už ale byla část singlů i s nejednoznačnými klipy venku, a když pak některé připravované skladby nakonec zůstaly ležet ladem, asi už návrat k lamám nedával smysl. Skupina tak alespoň připravila EP "Llamania", které pod aliasem Frosty & The Nightmare Making Machines vydala a z kterého si na YouTube můžete dohledat pár ukázek a zkoušet dávat celý koncept dohromady. Nenaplněný potenciál a nedořečený příběh se ale kvůli tomuto rozhodnutí vznáší nad Mánií jako bouřkový mrak.
Ani v rozhovorech se k mnoha novým informacím nedostanete. Pete Wentz je sice pořád veselá kopa a jeden rozhovor v rádiu si klidně odvykládal se staženými kalhotami, vesměs se ale většina z poskytnutých interview točí kolem pop-punku a nekonečného dilematu,... číst dále
Se sedmým studiovým albem Fall Out Boy je jeden zásadní problém. Co o něm vlastně napsat nového? Vždyť už všechno víte. Takřka půlroční zpoždění zapříčinilo, že když deska v půlce ledna konečně vyšla, znali z ní fanoušci už pět singlů i s videoklipy, a tak se toho pro ně na desetiskladbové novince zase tolik překvapivého neudálo.
Odložené vydání navíc způsobilo i to, že tajemný koncept lam zjevujících se ve všech klipech, jenž pravděpodobně i vzhledem ke konceptuálnímu předchůdci "Save Rock And Roll" sliboval zase nějakou skrytou zprávu, zůstal jaksi bez vysvětlení. Kvarteto muzikantů totiž s kvalitou desky před plánovaným zářijovým vypuštěním nebylo spokojeno a dalo se do přepracovávání. Tou dobou už ale byla část singlů i s nejednoznačnými klipy venku, a když pak některé připravované skladby nakonec zůstaly ležet ladem, asi už návrat k lamám nedával smysl. Skupina tak alespoň připravila EP "Llamania", které pod aliasem Frosty & The Nightmare Making Machines vydala a z kterého si na YouTube můžete dohledat pár ukázek a zkoušet dávat celý koncept dohromady. Nenaplněný potenciál a nedořečený příběh se ale kvůli tomuto rozhodnutí vznáší nad Mánií jako bouřkový mrak.
Ani v rozhovorech se k mnoha novým informacím nedostanete. Pete Wentz je sice pořád veselá kopa a jeden rozhovor v rádiu si klidně odvykládal se staženými kalhotami, vesměs se ale většina z poskytnutých interview točí kolem pop-punku a nekonečného dilematu, jestli jsou Fall Out Boy blíž jeho říznější části, nebo jsou to spíše popaři, což je téma, které se v souvislosti s nimi objevuje snad s každou novou deskou. A pokud by vás zajímalo, co si o tom sami muzikanti myslí, klikněte si na recenzi předchozí kolekce "American Beauty/American Psycho", kde si k tomu můžete dočíst podrobnosti.
Názory a náhledy na vlastní dílo se jim za těch pár let nezměnily. Stále tvrdí, že nostalgie není nic pro ně a chtějí hledět dopředu a zkoušet nové věci. Snad už by je ale producent Butch Walker mohl občas plácnout přes prsty, protože electro-dubstepová novinka "Young And Menace" je sice zvláštní experiment, a když mu dáte opravdu hodně poslechů, jisté zalíbení v něm nalézt lze, tímto směrem už ale ať se, prosím, nerozvíjejí. Stejně tak kolovrátek "Hold Me Tight Or Don't" zní spíš jako nějaký pomotaný cover "Come & Get It" Seleny Gomez než jako pořádný kopanec do zadku, které máme od Fall Out Boy tak rádi.
I takové skladby ale "M A N I A" naštěstí nabízí. Věci jako "Church" nebo "Wilson (Expensive Mistakes)" mají tak skvěle vystavěné refrény, že vám utkví v hlavě už po prvním poslechu a budou v ní hrát i dlouho poté, co album skončí. Hodně dopředu kluše i "The Last Of The Real Ones", která se podle jejích autorů přepracovávala jednoznačně nejvíce a naštěstí k jejímu prospěchu.
Také balada "Heaven's Gate", jíž zpěvák Patrick Stump i bubeník Andy Hurley označili za svou nejoblíbenější novinku, má něco do sebe. Snad proto, že je v ní znát, že zavzpomínali na pár triků od kamaráda Eltona Johna a devadesátkový pop ve stylu Wet Wet Wet.
Nejpovedenější píseň celé sbírky je ale jednoznačně "Champion". Takovou chuť rvát se se životem v žádném jiném kusu na novince nenajdete a mantra: "If I can live through this, I can do anything" je takový motivační katalyzátor, že by si ho Rocky mohl pouštět místo "Eye Of The Tiger". Škoda, že tady takových věcí není více.
"M A N I A" zcela určitě není špatné album. S přihlédnutím k historii souboru a všem starším hitům ale nelze zavírat oči před tím, že nad aktuálními Fall Out Boy sice párkrát zaplesáte, euforické výkřiky ale na místě nejsou, proto zůstaneme u střízlivé sedmičky. Je ale jasné, že na koncertě 6. dubna v Berlíně opět všechny výtky padnou a zase to, alespoň na chvíli, bude nejlepší kapela na světě.
P. S.: Pokud už vás to čekání na českou koncertní premiéru taky pořádně štve, zkuste připojit svůj podpis k petici na tomto odkazu a samozřejmě si o ně i nadále pište různým pořadatelským agenturám. Možná z toho budou jen ztracené dvě minuty, ale pořád je to lepší než nedělat nic.
Komentáře