Fiona Apple - The Idler Wheel

Fiona Apple nás v závěru předchozí desky Extraordinary Machine varovala: „Když nemáš píseň ke zpívání, jsi v pořádku.“ Trvalo jí sedm let (o rok delší pauza než minule), než posbírala tolik nepořádku, aby z něj vydestilovala novou desítku skladeb, a mezitím se stala jakýmsi referenčním bodem pro rozhárané písničkářky. Když se však vrátila na scénu, jako by se chtěla sama svému předobrazu co nejvíce vzdálit. Ostatně jako minule i předminule – snad jen debut Tidal (1996) je po zvukové stránce poměrně konvenční nahrávkou. Osobité harmonické postupy a neotřelé frázování zůstávají jasně rozpoznatelné, ale co se týče aranžmá, je na The Idler Wheel... zatím nejodvážnější. Je pryč roztěkaný producentský rukopis Jona Briona (When the Pawn) i pestrobarevný mišmaš Mikea Elizonda (Extraordinary Machine). Zůstala stroze oděná hudba, jen kost a tetovaná kůže. Schizofrenní hlas, který vystřídá výraz třeba pětkrát během skladby, klavír – dost často jakoby z půdy po babičce – a bicí Charleyho Draytona, který novinku rovněž spoluprodukoval. Sem tam pár decentních tónů kontrabasu a zvuků, které bychom u písničkářky nečekali – tiskařský stroj udávající rytmus, děti vřeštící na hřišti.

Jak mohla deska v tak radikální podobě vyjít u major labelu, je docela záhadou. Snad nejpříznačnější je smyčka z kročejů v písni Periphery. Raz, dva, tři a otočka; jako když někdo pochoduje sem a tam po samotce vlastní hlavy. Není to veselé poslouchání. Ovšem po emocionální náloži osmi písní přichází katarze s poslední dvojicí. Singlovka Everything We Want a překvapivý duet s Fioninou sestrou Maude Maggart Hot Knife jsou tak hřejivé, že je dost možné, že novou desku neuslyšíme celou příští dekádu.