Fruit Bats - Tripper

...tuláctví, podivné existence, víra v život a užití si, historky stěží uvěřitelné, smrt vždy někde kolem a volnost jako životní postoj... Tak o tom všem je páté album chicagských Fruit Bats, folkrockové skupiny kolem songwritera Erica D. Johnsona (Califone, Vetiver, the Shins). Ale pěkně oklikou od začátku... Bylo mi třináct, začínalo mi chutnat pivo, chtěl jsem stůj co stůj dlouhý vlasy, na kytaru jsem hrál každou noc do odpadnutí, děvčata se transformovala ve střed vesmíru a nad postelí jsem měl vystřiženou fotku Elvise ze 100+1.

Byl únor. Mým tělem lomcovala horečka, většinu dne jsem prospal a občas neměl páru, co byl ten den sen a co realita. Tehdy mi poslala češtinářka knížku. Že mi určitě přijde vhod. Miloval jsem ji. Češtinářku. Měla čerstvě po škole, kupovala mi vinyly folkařů a taktně kritizovala moje první texty. Jo - byl to Kerouack. Mag. Přečetl jsem tu útlou knížku během jednoho dne. V tom horečnatém stavu mezi blouzněním a další dávkou antibiotik. Převrátilo mi to svět. Tuláctví, podivné existence, víra v život a užití si, historky stěží uvěřitelné, smrt vždy někde kolem a volnost jako životní postoj... Tak tohle všechno, shrnuto do jedenácti tracků, čiší z nového alba Fruit Bats v dávkách vrchovatých.

Písničkář Eric D. Johnson a jeho věrní se opět ponořili do vln folkrockových plání a vodních ploch. Žádná přeprodukovanost, krkolomné zvraty či nakašírované hostovačky - jen kytary, hlas a decentní rytmika. A zatraceně (jo, používám tohle slovo často, já vím) vzacně jednoduché a o to víc pod kůži se vnořující písně. Nechci se rouhat, ale atmosféra druhé poloviny šedesátek z toho leze neuvěřitelně nenuceně. Se všemi svými pro i proti. Tím jako myslím, sem tam jemná free pasaž, slovní obraty chvílemi abstraktnější víc než je zdrávo a neustálý pocit již jednou slyšeného. Ale ono to skvěle funguje! Pravda, na první poslech jsem Tripper málem odepsal, ale vrátil jsem se a zamlouvalo se mi víc a víc. Síla jednoduchosti, čistota. Zase jednou, po čase, zpátky na cestě...

Příměry k jiným kapelám a muzikantům nemám zrovna extra v lásce a všemožně se jim vyhejbám, ale tady jsem se nemohl (a nemůžu, prostě ne) zbavit tří. První a jednoznačně nejsilnější: Atmosféra jako z po-Greenovské úvodní etapy Fleetvood Mac ve Státech. Kytara přede, druhá pentlí jemné ornamenty, hlas ve vysokých polohách je v pravý okamžik zmnožen a rytmika spíš vše halí do záclon slunčního světla. Druhý: Ericův hlas evokuje asi ve třetině věcí zpěv Johna Lennona. Barvou, použitým efektem a držením melodie v jinak na melodické linky střídmém hudebním doprovodu. Třetí: Byrds kdesi v období kolem Ballad of Easy Rider. Folkové popěvky s psychedelickým ovanutím, citem pro country a nakažlivě optimistickou náladou. No, tak tím jsem, doufám, přirovnání vystřílel na pár let dopředu.

Ta deska plyne čistě a průzračně, jako říčka mimo průmyslová centra. Jediné zkalení hrozí od nedalekých jatek. Žádné stylové kopance, převraty a kotrmelce se nedějí. Vlastně ani rytmické a nebo názorové. Chvílemi budete přemýšlet, jestli už hraje jiná píseň, nebo je to stále ta samá. Ke konci se vám může i zdát, že už jste tuhle melodii slyšeli na začátku. Je to úplně jedno. Je to kompaktní. Nejucelenější v diskografii Fruit Bats.

Od úvodní Kerouacovské vize Tony the Tripper až po závěrečnou Picture Of A Bird plyne vše klidném tempu krajiny ubíhající za oknem té dodávky, která vám po půldením vztyčování palce na slunci zastavila. Motor klape, dobráckej řidič vypráví už stotřiapadesátou historku a vy máte před sebou ještě dlouhou pouť s neznámým cílem. Ještě celej život.

Jo, tohle je ten správnej soundtrack pro fáze, kdy se z ničeho nic opět ocitnete na cestě. Ať už rovnejma nohama, nebo v tom horečnatém stavu mezi blouzněním a další dávkou antibiotik.