Jelly Belly jsou hokejoví fanoušci, málokterá kapela jde tak daleko, že by věnovala song hokejistovi (#43 je dedikovaný kapitánovi Vežet Košice Peteru Bartošovi). Nedosti na tom, vinyl je schovaný v papírové skládačce, na níž je zmenšenina obrazu Jána Vasilka s motivem hokejové hole. Hokej a postmoderna, doplňuji zdrojový kód: technicistní minimalismus barevných čar. Toto nie je hudba pre intelektuálov.
Na počty jsem hodně slabá holka, ale když si představím „průměrnou českou shoegaze kapelu“ a počet jejich koncertů za měsíc, kolik jich dají do roka a jak dlouho jim to vydrží, pohybuju se na tenkém ledě, mluvím o bájné zvěři. Říká se, že Jelly Belly konečně přicházejí s nahrávkou, po téměř sto koncertech. Jak jsou vyhraní, si můžete zkusit na říjnové tour po Česku, ale jak umí osolit vinyl, víme. Dvanáctipalcové EP se čtyřmi vály upoutá nejdříve zvukem, pak hlukem a nakonec i skvělými tanečními melodiemi. Zní to dost propagačně, co? Mám regulérní strach, že když uvedu do souvislosti pražské Sporto, kteří je tady přivedli (nebo to byl Starcastic?), bude to k neprospěchu věci, na druhou stranu když řeknu, že jde o nadrženou mutaci Night, DAT a River for Sale, bude to znít příliš fantasmagoricky. A taky že jo, ostatně chlívek POST-DANCE-SHOEGAZE-indie-ROCK nezní o moc lépe. Veena naruby: místo ženského mužský vokál, místo nervního trip-hopu zahuštěný breakbeat. Jsi tady, my bloody copulatine?
Ale všechna přirovnání k tuzemským... číst dále
Jelly Belly jsou hokejoví fanoušci, málokterá kapela jde tak daleko, že by věnovala song hokejistovi (#43 je dedikovaný kapitánovi Vežet Košice Peteru Bartošovi). Nedosti na tom, vinyl je schovaný v papírové skládačce, na níž je zmenšenina obrazu Jána Vasilka s motivem hokejové hole. Hokej a postmoderna, doplňuji zdrojový kód: technicistní minimalismus barevných čar. Toto nie je hudba pre intelektuálov.
Na počty jsem hodně slabá holka, ale když si představím „průměrnou českou shoegaze kapelu“ a počet jejich koncertů za měsíc, kolik jich dají do roka a jak dlouho jim to vydrží, pohybuju se na tenkém ledě, mluvím o bájné zvěři. Říká se, že Jelly Belly konečně přicházejí s nahrávkou, po téměř sto koncertech. Jak jsou vyhraní, si můžete zkusit na říjnové tour po Česku, ale jak umí osolit vinyl, víme. Dvanáctipalcové EP se čtyřmi vály upoutá nejdříve zvukem, pak hlukem a nakonec i skvělými tanečními melodiemi. Zní to dost propagačně, co? Mám regulérní strach, že když uvedu do souvislosti pražské Sporto, kteří je tady přivedli (nebo to byl Starcastic?), bude to k neprospěchu věci, na druhou stranu když řeknu, že jde o nadrženou mutaci Night, DAT a River for Sale, bude to znít příliš fantasmagoricky. A taky že jo, ostatně chlívek POST-DANCE-SHOEGAZE-indie-ROCK nezní o moc lépe. Veena naruby: místo ženského mužský vokál, místo nervního trip-hopu zahuštěný breakbeat. Jsi tady, my bloody copulatine?
Ale všechna přirovnání k tuzemským kapelám budou nutně kulhat, protože Jelly Belly místo písničkových schémat a indýčkových triček zkreslují pohyb těl dancefloorovým pařeništěm a funky tílkem, když se roztápí led, jsou na ledě rusáci. Vrství opakované figury a ty podlívají zpětnou vazbou blikajících kytar (Sebastians po odečtení Colorfactory?), Pigment svaté Terezy bez pořádného bpm je přednost, protože místo delirického dream popu je tu opačný pohyb energie, místo introspektivní obžaloby střelba ven, živelný prostocvik penisu. I když všechny retrográdní reminiscence jsou na místě a cizí jako všechna slova, viz názvy tracků: 2 count (2) 3, Miami Vice, prime####### a #43. Muskulatura matematiky? Spíš rozšiřování středového kruhu do celého hřiště. Zvukem.
Pravidelný sonický příboj. To mám asi ze všeho nejraději v muzice a přihlehlých erotických oblastech, mlč nahlas, odpovím stejným svalem. Ohromující, zvonivá čistota kytar v souladném protikladu s rozechvěle hutnými bustry je nezvyklá v době vyznávané špíny a všeobecného noiseového koření (Podravka), k nim se přidává vokál, který má v závorce napsáno (jak velký smysl dává, že jedeme šňůru s Prodavačem?). Pravidelný sonický příboj se časem stává hladký a příjemný snad až moc, uvažujete o definici pohlednicového kýče, o přeleštěném dildu ebonitové tyče. Jako kočka, která vrní, elektriky nenasytná. Hodně nahlas, prosím.
vyšlo ve Full Moonu #18 (zkráceno)
70.00%
70.00%
03.01.2012 - 20:09 | DR
JELLY BELLY - Deaf Till 30 vyšiel na Deadred / Starcastic Records. Vďaka za opravu...