King Crimson - Red

Albem Red vrcholí nejen třetí etapa v dějinách King Crimson, ale možná i celý jejich vývojový oblouk. Ne, že by je v budoucnu nečekaly ještě výborné a inovativní nahrávky, ale v každé z nich jakoby právě toto album bylo odrazištěm, základním táborem, z něhož Robert Fripp odvíjí další průzkumné nitky. Je to deska tvrdá a temná, a také nebývale zvukově kompaktní. Kapela se smrskla na nezbytné jádro tvořené Frippem, Wettonem a Brufordem, a podobně semknutá je i muzika.

Ztěžka a neúprosně se valící riffy by klidně mohly zapadnout do hardrockové škatulky, kdyby jim Fripp nedával sofistikovanější vyznění rafinovaným vrstvením a zvukovým novátorstvím. Neobyčejně masivní basa Johna Wettona má průraznost ledoborce a Brufordovy bicí neochvějnou solidnost i explozivní přetlak. Kromě skladby Providence skupina ustoupila od živě zaznamenaných improvizací, které charakterizovaly předešlé album, a soustředila se na pevné tvary a koncentrovanou energii. Přitom ale zachovala proměnlivost a vrstevnatost, takže album nevyznívá jednorozměrně.

Začínat instrumentálkou není pro King Crimson typické, ale skladba Red je pro uvedení do hry ideální nejen proto, že dala albu název. Říká o něm to podstatné, aniž by vyslepičila všechny vzrušující detaily, které nás ještě čekají. Frippova kytara má neústupnost i elastičnost lávového proudu, jemuž rytmické změny značí cestu. Fallen Angel zdánlivě pasuje mezi typické crimsonovské balady. Má nádherný nápěv, ve verzích podbarvený popínavými šlahouny kytary, které se ale vzápětí rozvinou do pohlcujících vln a baladičnost skladby se rozpouští v dalších tlakových náporech. One More Red Nightmare (text výjimečně nenapsal Richard Palmer-James, ale sám Wetton) uzavírá první stranu s neztenčenou energií. Bruford do své hry přidává skoro industriálně znějící efekty, zpestřením je saxofon Iana McDonalda, někdejšího dechaře kapely z dob prvního alba.

Druhá polovina má volnější strukturu, ale sevřenost té první nepopírá, spíš ji logicky rozvíjí. Providence je živá nahrávka shrnující improvizační výboje alba Starless and Bible Black, rozvíjí se v jeho duchu, ale nakonec ústí do hlasitého free trialogu, který koresponduje s energií prvních tří skladeb. Tady ještě můžeme slyšet housle Davida Crosse, který mezitím skupinu opustil. K předchozí desce odkazuje i poslední, nejrozsáhlejší opus Starless. Jak jeho název napovídá, měl být jejím titulním, ale nakonec se v pozměněné podobě stal úchvatným zakončením alba Red. Počáteční vznosnou melodii, obklopenou povláváním mellotronu a třepotajícími se saxofony, přetne repetitivní kytarová figura, zlověstně nabývající na intenzitě a podpořená duněním Wettonovy baskytary, a závěr se zvrhává v běsnící rytmické tornádo okořeněné znovu saxofonem. Ohromující dramatická výstavba, katarze, po níž už není, co dodávat.

Není divu, že po tak definitivním hudebním tvaru, jakým je Red, nabyl Fripp načas dojmu, že značka King Crimson už dosáhla všeho, čeho mohla. Účast bývalých členů (vedle McDonalda se ve skladbě Starless objevil i Mel Collins) je i trochu symbolická. Sedmdesátá léta se tím pro King Crimson uzavírají. Pod povrchem už bublají předzvěsti punkové erupce, kterou kapela, na rozdíl od jiných artrockových dinosaurů, přečká v hibernaci, a možná proto se pak po jejím odeznění bude moci vrátit s čerstvým zápalem, bez traumat z nezájmu mladé generace a atraktivní i pro ni. Změnám převládajícího hudebního vkusu ale odolává celá tvorba King Crimson, a zejména pak právě album Red. Temně žhnoucí drahokam vržený artrockovou érou přes propast času.