Chci mít ráda každé album Leonarda Cohena, ale nějakou dobu už se mi to nedaří. Cohen byl vždy především básník a sám o svém zpěvu nemá valné mínění. Stojí a padá se svými slovy. Neposlouchám ho proto, abych analyzovala komplikované jazzové postupy nebo obdivovala virtuozitu. Ale i když nedokážu nemít radost s každým jeho novým albem, jsou pro mě ta z poslední doby těžko poslouchatelná. Kytaru odložil dávno a doprovody se stávají bezzubými, mechanickými a uspávajícími. Cohen a jeho existence sama o sobě je uklidňující – na poslední desce možná až sedativní.
Hned úvodní Slow má za hlavní téma pomalost, ať už v jakémkoliv významu. A žádná z devíti písniček z této pomalosti nevykročí, prostou změnou tempa potěší jen Did I Ever Love You. Jsem v tom sama, když vyčítám zasloužilému umělci jeho rozvážný krok? Upřímně jediná skladba, která mě navnadila i rozradostnila, je Almost Like the Blues, která svým aranžmá připomíná dobu alba I’m Your Man. I jako báseň, když ji Cohen přečetl pro New Yorker, je skvělá. Je v ní napětí, hořkost, cítím z ní lidskost a marnost, s níž se dokážu ztotožnit, když vedle sebe Cohen staví negativní recenze a světové katastrofy: There’s torture and there’s killing/ There’s all my bad reviews/ The war, the children missing/ Lord, it’s almost like the blues. Ten sarkastický, tvrdý tón, kdy přes všechno tragické nekapitulujeme, je skoro jako blues. Všechno hrozné se stále děje, zaplavuje nás to a nedá se... číst dále
Chci mít ráda každé album Leonarda Cohena, ale nějakou dobu už se mi to nedaří. Cohen byl vždy především básník a sám o svém zpěvu nemá valné mínění. Stojí a padá se svými slovy. Neposlouchám ho proto, abych analyzovala komplikované jazzové postupy nebo obdivovala virtuozitu. Ale i když nedokážu nemít radost s každým jeho novým albem, jsou pro mě ta z poslední doby těžko poslouchatelná. Kytaru odložil dávno a doprovody se stávají bezzubými, mechanickými a uspávajícími. Cohen a jeho existence sama o sobě je uklidňující – na poslední desce možná až sedativní.
Hned úvodní Slow má za hlavní téma pomalost, ať už v jakémkoliv významu. A žádná z devíti písniček z této pomalosti nevykročí, prostou změnou tempa potěší jen Did I Ever Love You. Jsem v tom sama, když vyčítám zasloužilému umělci jeho rozvážný krok? Upřímně jediná skladba, která mě navnadila i rozradostnila, je Almost Like the Blues, která svým aranžmá připomíná dobu alba I’m Your Man. I jako báseň, když ji Cohen přečetl pro New Yorker, je skvělá. Je v ní napětí, hořkost, cítím z ní lidskost a marnost, s níž se dokážu ztotožnit, když vedle sebe Cohen staví negativní recenze a světové katastrofy: There’s torture and there’s killing/ There’s all my bad reviews/ The war, the children missing/ Lord, it’s almost like the blues. Ten sarkastický, tvrdý tón, kdy přes všechno tragické nekapitulujeme, je skoro jako blues. Všechno hrozné se stále děje, zaplavuje nás to a nedá se tomu zabránit, ale my se vždycky můžeme postavit někam nahoru a dívat se s odstupem.
Takový tón už se ale jinde neobjeví: Samson in New Orleans je nářkem nad následky hurikánu Katrina, Born in Chains nesnesitelný gospel a A Street, kde Cohen údajně připsal poslední verš v reakci na události 11. září, z téhle trojice dopadá nejlíp alespoň textově. Nevermind s válečnou tematikou není zdaleka tak osudová, jak by být mohla. Písničku překvapivě drží arabské volání po míru, ale ubíjí ji mechanický kolovrátkový doprovod, slovní gradace se do nálady skladby vůbec nepromítne. Nikdo po Cohenovi nechce hity, snad se po něm nevyžadovaly nikdy, a je zázrak, že je stále v takové formě. Hlasově možná i lépe než před pár lety, a když se snaží zpívat, připomíná Toma Waitse. Z hlediska legendy je to ale nelegendární album.
Když poslouchám Popular Problems, přemýšlím, že bych od Cohena preferovala spíš audioknihu. Hudba zaostává za dobrou básní, nebo je báseň přeceňovaná a ještě psaná na blbou hudbu. Vokalistky dodávají na přeslazenosti, schází nadhled a vtip. Naživo byl Cohen šarmantní a fantastický, studiová verze nemá kouzlo. Popular Problems budou zajisté populární a pro Cohena nejsou ostudou. Já se k nim ale vracet nebudu.
Komentáře