Kredity jsou jasné - zpěvačka Ema Brabcová, která je zpátky po mateřské a nezapomíná se u ní na léta strávená v Khoibě a předtím Roe Deer. Šmity, respektovaný zvukař, který před časem basoval v The Prostitutes a předtím léta v Roe Deer a Bast. Honza Janečka, bubeník, který hrál s Emou v Khoibě a následně v Southpaw. Taky se ví, že čtvrtým členem měl být Mejla Kukulský z Vypsané fixy, ale nakonec ho pro časovou vytíženost s mateřskou partou nahradil Martin Starý. Dost slušné portfolio, aby bylo o čem mluvit.
Eponymní debutové album se obrací do minulosti a navazuje na ni. Kdo znal Khoibu nebo alespoň album Roe Deer "Aquaparty", těžko může být nějak překvapen. Ony melancholické nálady a míchání kytar s ospalým downtempem tu jsou pořád, ale stejně tak je tu stále podmanivý a výjimečný hlas Emy, který obtáčí a stahuje posluchače s sebou. Důkaz, že v minulosti nešlo o módní okouzlení, ale o pocitový směr, na kterém se nic nemění? Jasně se to projevuje už v úvodní Chanteys - po zasněné romantice najednou v polovině skladby dochází ke krátké, ale výživné erupci kytarového běsnění. To následně vystřídá minimalistická pasáž strojového rytmu, uhrančivě magická. A podobně lze vnímat i „useknutý" závěr celé nahrávky.
Album je rozděleno klasicky „vinylově" na dvě poloviny. Prý má být jedna hi-fi a jedna lo-fi. Že je třeba hádat, která má být která, asi nebyl záměr. Stejně jako uvědomění si, že vlastně vše stojí a padá s hlasem... číst dále
Kredity jsou jasné - zpěvačka Ema Brabcová, která je zpátky po mateřské a nezapomíná se u ní na léta strávená v Khoibě a předtím Roe Deer. Šmity, respektovaný zvukař, který před časem basoval v The Prostitutes a předtím léta v Roe Deer a Bast. Honza Janečka, bubeník, který hrál s Emou v Khoibě a následně v Southpaw. Taky se ví, že čtvrtým členem měl být Mejla Kukulský z Vypsané fixy, ale nakonec ho pro časovou vytíženost s mateřskou partou nahradil Martin Starý. Dost slušné portfolio, aby bylo o čem mluvit.
Eponymní debutové album se obrací do minulosti a navazuje na ni. Kdo znal Khoibu nebo alespoň album Roe Deer "Aquaparty", těžko může být nějak překvapen. Ony melancholické nálady a míchání kytar s ospalým downtempem tu jsou pořád, ale stejně tak je tu stále podmanivý a výjimečný hlas Emy, který obtáčí a stahuje posluchače s sebou. Důkaz, že v minulosti nešlo o módní okouzlení, ale o pocitový směr, na kterém se nic nemění? Jasně se to projevuje už v úvodní Chanteys - po zasněné romantice najednou v polovině skladby dochází ke krátké, ale výživné erupci kytarového běsnění. To následně vystřídá minimalistická pasáž strojového rytmu, uhrančivě magická. A podobně lze vnímat i „useknutý" závěr celé nahrávky.
Album je rozděleno klasicky „vinylově" na dvě poloviny. Prý má být jedna hi-fi a jedna lo-fi. Že je třeba hádat, která má být která, asi nebyl záměr. Stejně jako uvědomění si, že vlastně vše stojí a padá s hlasem „frontwoman", hudební nápady se krčí až teprve někde za vychytaným zvukem a produkcí a že především nejde o nic, co by už tu nebylo. Nabízí se tak myšlenka, zda může nejen album, ale skupina sama vůbec oslovit i někoho jiného, než jen již v minulosti získané fanoušky s výše jmenovanými projekty.
Přitom album vůbec není špatné. Posmutnělé nálady jsou dostatečně romantické i efektní, Ema Brabcová jako zpěvačka vyzrála od někdejší zakřiknutosti k větší přesvědčivosti i sebevědomí, skvělá rytmika zní energicky, a ústup popových melodií na úkor „islandských" zvukových ploch zas svědčí o tom, že rozmáchlost a „prostorovost" hudby, kterou kapela s měsíčním názvem produkuje, není náhodná. „My bychom vzhůru k nebesům..." - však to všichni z hodin literatury známe.
psáno pro tyden.cz
11.01.2012 - 16:39 | henry
Byl jsem nazivo k teto desce ,ale za dva tydny jsou opet tak doufam , ze vysetrim cas. Jsou super.
09.01.2012 - 13:15 | Bloodybeetroots
Super !