Manic Street Preachers už v pilotním singlu "International Blue", takzvané sestře hitu "Motorcycle Emptiness", prohlašovali: "Here’s my gift to you - a soundtrack to the void," což na první pohled vypadalo, že tehdy chystaný počin bude typicky manická deska. A s opakovaným poslechem hotového výsledku se v tom lze už pouze utvrdit.
Velšská formace do nahrávky tradičně zapojila slavné osobnosti - na poli literárním hudebníci odkazují například na proslavenou dvojici umělců - spisovatele a krajana Dylana Thomase a jeho ženu Caitlin ("Dylan & Caitlin"). V již zmíněné "International Blue" se pak od literatury přesouvají k francouzskému malíři Yvesu Kleinovi, skladba "Vivian" pro změnu pojednává o americké fotografce Vivian Maier, která proslula dokumentováním pouličního městského života. O připomenutí kulturní oblasti dob minulých je tím náležitě postaráno.
Zrající hlas Jamese Deana Bradfielda a nosné refrény melodických písní (úvodní hymnická "People Give In" či vypalovačka "Distant Colours"), které v živém provedení budou fungovat, jsou bezesporu plusem. Proti nim ale na "Resitance Is Futile" stojí tendence k recyklaci z dob minulých. Jde o tradiční Manics, které mohl věrný posluchač slyšet už několikrát. Desce chybí moment překvapení, a tím album působí jako pouhý zářez do diskografie, který bude záminkou pro turné, ale nepodnítí opakovaný návrat k materiálu.
Jistě se najdou tací, kterým nevybočení jejich oblíbené kapely nebude vadit a spokojí... číst dále
Manic Street Preachers už v pilotním singlu "International Blue", takzvané sestře hitu "Motorcycle Emptiness", prohlašovali: "Here’s my gift to you - a soundtrack to the void," což na první pohled vypadalo, že tehdy chystaný počin bude typicky manická deska. A s opakovaným poslechem hotového výsledku se v tom lze už pouze utvrdit.
Velšská formace do nahrávky tradičně zapojila slavné osobnosti - na poli literárním hudebníci odkazují například na proslavenou dvojici umělců - spisovatele a krajana Dylana Thomase a jeho ženu Caitlin ("Dylan & Caitlin"). V již zmíněné "International Blue" se pak od literatury přesouvají k francouzskému malíři Yvesu Kleinovi, skladba "Vivian" pro změnu pojednává o americké fotografce Vivian Maier, která proslula dokumentováním pouličního městského života. O připomenutí kulturní oblasti dob minulých je tím náležitě postaráno.
Zrající hlas Jamese Deana Bradfielda a nosné refrény melodických písní (úvodní hymnická "People Give In" či vypalovačka "Distant Colours"), které v živém provedení budou fungovat, jsou bezesporu plusem. Proti nim ale na "Resitance Is Futile" stojí tendence k recyklaci z dob minulých. Jde o tradiční Manics, které mohl věrný posluchač slyšet už několikrát. Desce chybí moment překvapení, a tím album působí jako pouhý zářez do diskografie, který bude záminkou pro turné, ale nepodnítí opakovaný návrat k materiálu.
Jistě se najdou tací, kterým nevybočení jejich oblíbené kapely nebude vadit a spokojí se s tím, nač byli dosud zvyklí, neboť vědí, že skupina už v minulosti experimentovala - vzpomeňme třeba grungem nasáknuté album "Gold Against The Soul" (1993), překvapivou píseň "Miss Europa Dancer" z desky "Know Your Enemy" (2001) či část předchozího počinu "Futurology" (2014).
Tentokrát možná velšská formace usoudila, že už si prošla vším a nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Kdo ví. Kapela si tak neodbočením k experimentům zachovala melancholický podtón skladeb, který do nahrávek vtěsnává již od dob "This Is My Truth Tell Me Yours". Bezmála dvacet let stará deska se zpětně jeví jako nejdůležitější položka v diskografii Manics, jelikož její jádro žije v členech formace i jejich tvorbě dodnes.
Typická melancholie, která značně definuje výslednou podobu nahrávek, se nevyhýbá ani aktuálnímu počinu - jak v melodiích, tak v textech. Na počinu "Resistance Is Futile" se tak v žádném případě nemohl upozadit ani baskytarista a autor skladeb Nicky Wire: "I hate the world than I hate myself," hlásá v písni "Hold Me Like A Heaven". Přes konvenčnost "Resistance Is Futile" předkládá skupina materiál, který prezentuje velšské trio tak, jak si jej mnozí oblíbili a jak ho převážně chtějí slyšet. Koneckonců platí to, co napovídá název desky - odpor je marný.
Komentáře