Marianne Faithfull. Tato dvě slova nejsou zrovna vžitá do povědomí českého posluchače, tedy alespoň drtivé většiny těch dnešních. Někteří ji znají jako tu slavnou ex Micka Jaggera, jiní jako problémovou princezničku anebo rovnou tu fetku. Ti sečtělejší ji třeba i zahlédli v "Irině Palm" (ale nejen) anebo snad slyšeli alespoň její rané a na západě echt známé hitovky "As Tears Go By" nebo "Come And Stay With Me", tu první z per Stounů Micka Jaggera a Keitha Richardse. Někteří ji třeba i zahlédli na plakátě na jeden z ročníků Colours Of Ostrava, ale tuším, že majorita našich čtenářů vůbec neví, která bije.
Album, které vznikalo ve francouzské čtvrti New Orleans kolem září a října loňského roku, nabídne osm coverů a čtyři songy. Na nich se buď podílela sama Marianne Faithfull, anebo pro ni byly napsané (jako "The Old House" irského dramatika Franka McGuinesse). Nemusíte ani pátrat, je zcela jasné, že Faithfull má doopravdy co říci, a nejen díky svému věku nebo faktu jí citovanému, jako že "v devatenácti jela na kokainu a ve třiadvaceti polehávala s jehlou v žíle kdesi v ulicích Londýna". Když už jsme u těch citací, k "Horses And High Heels" poznamenala Marianne následující: "Sršet štěstím, to není zrovna moje, chápete. Ale tato deska je toho štěstí nějak plná. Už nemívám deprese, ale myslím, že mi to všechno, co se stalo, doopravdy stálo za to. Tohle album je nějakým způsobem průlomové a já jsem neuvěřitelně šťastná. A vděčná."
číst dále
Marianne Faithfull. Tato dvě slova nejsou zrovna vžitá do povědomí českého posluchače, tedy alespoň drtivé většiny těch dnešních. Někteří ji znají jako tu slavnou ex Micka Jaggera, jiní jako problémovou princezničku anebo rovnou tu fetku. Ti sečtělejší ji třeba i zahlédli v "Irině Palm" (ale nejen) anebo snad slyšeli alespoň její rané a na západě echt známé hitovky "As Tears Go By" nebo "Come And Stay With Me", tu první z per Stounů Micka Jaggera a Keitha Richardse. Někteří ji třeba i zahlédli na plakátě na jeden z ročníků Colours Of Ostrava, ale tuším, že majorita našich čtenářů vůbec neví, která bije.
Album, které vznikalo ve francouzské čtvrti New Orleans kolem září a října loňského roku, nabídne osm coverů a čtyři songy. Na nich se buď podílela sama Marianne Faithfull, anebo pro ni byly napsané (jako "The Old House" irského dramatika Franka McGuinesse). Nemusíte ani pátrat, je zcela jasné, že Faithfull má doopravdy co říci, a nejen díky svému věku nebo faktu jí citovanému, jako že "v devatenácti jela na kokainu a ve třiadvaceti polehávala s jehlou v žíle kdesi v ulicích Londýna". Když už jsme u těch citací, k "Horses And High Heels" poznamenala Marianne následující: "Sršet štěstím, to není zrovna moje, chápete. Ale tato deska je toho štěstí nějak plná. Už nemívám deprese, ale myslím, že mi to všechno, co se stalo, doopravdy stálo za to. Tohle album je nějakým způsobem průlomové a já jsem neuvěřitelně šťastná. A vděčná."
Desky paní Faithfull jsou docela rozmanité, vybavíme-li si třeba ty tři poslední, "Kissin' Time", "Before The Poison" nebo "Easy Come, Easy Go", zjistíme, že je každá jiná, ale ne tak obyčejně, jsou hudebně, atmosférou i obsahem jinde. To jediné, co je drží, je osobitý a netechnický - překrásný/nesnesitelný - hlasový materiál této ženy přezdívané jako kmotra gothu. A možná právě i to experimentování, které vůbec není decentní jako od postarší paní, ale opravdovým nátěrem, jako od nějaké husté mladice. Tato nahrávka se opět vymyká, odlišuje se od ostatních žánry i s tím související instrumentací, ale především radostí. "Horses And High Heels" je album dospělé a vyrovnané paní, lehce melancholické, ale vůbec ne tesknivé. Z každé zpívané slabiky, snad až na "The Stations", srší uvolněnost a spokojenost.
Na předchozích deskách jí technicky vypomohli zajímaví hosté, ikony se specifickými rukopisy. Jako vybraný vzorek poslouží jména typu Beck, Billy Corgan, Blur, PJ Harvey, Nick Cave. Na této se dvakrát s kytarou objevuje Lou Reed, dále pak Dr. John a kupříkladu Wayne Kramer z MC5. O produkci se postaral Hal Willner, který zušlechtil díla této rockové relikvie již několikrát, opět se mu to povedlo a předkládá velice dobře řemeslně i citlivě udělanou nahrávku.
Deska je, tak jak ji Marianne chtěla, převážně veselá. Živelné bábi se dočkáte kupříkladu v neo-rock'n'rollové "No Reasons", té citlivé veselé paní v blažené "Eternity". Dočkáte se pochopitelně i té citlivé ženy ve fikaném klenotu, jakým je "The Old House". Anebo "That’s How Every Empire Falls". K tomu potěší třeba neuvěřitelně vlezlým prvním singlem "Why Did We Have To Part" anebo hutnou, lyrickou a stylem umění plnou baladou "Past Present And Future".
Po bezmyšlenkovitém poslechu vás lehce napadne, že album je svým způsobem prosté, tuctové, obyčejné nebo omezené, to se však - tak jako u každé desky paní Faithfull - po správné náladě a soustředěných posleších rozpadne na milion maličkých střípků, které vypadají, jako by vypadly z kýčovitého obalu desky... Ale takovou náladu, ten optimismus a šarm, hned tak žádná další sofistikovaná deska nezprostředkuje. Uvěříte, až ji prubnete sami, o nějakém deštivém ránu v autě nebo MHD.
Marianne Faithfull - The Old House
Dokument z natáčení alba v angličtině
Komentáře