The Mars Volta - Frances the Mute

Jestliže debut The Mars Volta přišel mnohým jako megalomenské opojení vlastními uměleckými ambicemi, je pravděpodobné, že po jejich dalším počinu nazvaném Frances the Mute už raději nesáhli. A udělali dobře, protože všeho, co jim tak lezlo krkem, je na téhle desce ještě víc. Hysterických kytarových hadů, rytmické epilepsie, hlukařských koláží, vyšponovaných vokálů i koncepční rozmáchlosti. My ostatní ale rádi absolvujeme i tenhle ještě o něco náročnější a migrénou hrozící test posluchačské výdrže.

Nepopírám, že některé ambientně psychedelické pasáže mi tu jízdu trochu brzdí a činí jí zdlouhavou, ale skutečnost, že bych na některých místech radši krátil, zdaleka nedokáže ubít vzrušení tryskající z převážné většiny materiálu. I když se totiž The Mars Volta tímto albem definitivně zaklínili ve škatulce progresivního rocku (jejich nenasytná chapadla ale samozřejmě přečnívají do mnoha dalších), nenakazili se v tomto žánru obvyklou povznesenou akademičností a seriózní ušlechtilostí. Hardcoreové srdce v nich stále bije, jejich hudba je žhavá, nebezpečná, často špinavá a přes všechnu instrumentální divotvornost se nedá nařknout z prázdného předvádění se.

V rozsáhlých, do kapitol členěných eposech se vedle progrockových a hardcoreových východisek uplatňují i latinské vlivy (famózní L'Via L'Viaquez se sólujícím Johnem Frusciantem), jindy přechází zadumané ševelení bez varování do freejazzově zběsilého inferna s masivní dechovou podporou. Relativně přehledná místa (takřka "normální" balada The Widow) se střídají s těžko stravitelnými nočními můrami, zapeklité rytmické prstolamy se pročistí do úderných riffů aby se vzápětí vše ztlumilo do ruchových halucinací, hladina se zklidňuje, ale pod ní neustále cukají nervy, takže o nějakém chilloutovém oddechu nemůže být řeč.

Jak jsem řekl, neadoruji každou minutu alba a De-Loused in the Comatorium mě rozpaluje přeci jen o něco víc díky větší soudržnosti. Ale ani těch pár nadbytečných zpomalovacích prahů, které na Frances the Mute nacházím, mi dojem nedokáže zkazit. Jen musím k poslechu přistupovat o něco opatrněji: odpočatý a jakžtakž duševně vyrovnaný.