MC5 - High Time

Nad třetím a posledním albem detroitských protopunkových maniaků je zvykem spíš zívat. Sice s pusou zdvořile zakrytou dlaní, ale i tak je renomé High Time mnohem menší, než v obou předchozích případech. A mě není jasné proč. Deska se mizerně prodávala a na základě toho kapela přišla o vydavatele a vzápětí i o důvod pokračovat ve společně nastoupené cestě, to ale podle mě vypovídá víc o převládajícím dobovém vkusu, než o kvalitách alba. MC5 zazářili jako blesk, který rozčísl stále seriózněji se tvářící rockovou scénu a i když ho ve své době zahlédli nemnozí, čas ukázal, že byl nadmíru inspirativní. A to i ve své závěrečné fázi v podobě této nahrávky.

High Time je do značné míry syntézou prvních dvou alb. Stojí někde mezi napěněnou extází Kick Out the Jams a ukázněnou písničkovostí Back in the USA. Opět o něco delší stopáže umožňují divokému kytarovému tandemu Kramer-Smith rozpoutávat ohnivé přestřelky riffů a sól (viz třeba jejich lítý souboj v Baby Won't Ya), do nichž se vrátilo něco z původní psychedelické horečky, pouze zbavené freejazzového chaosu a umravněné studiovým záznamem. Rock'n'rollový fundament, vysvlečený na Back in the USA do naha, tady znovu zbytněl a rozprostřel se do širšího zvukového koryta, zůstal ale dostatečně přímočarý a razantní.

Riffy táhnoucí písně Baby Won't Ya, Future/Now nebo Over and Over jsou ukázkové. Přešlapem není ani pomalá Miss X, která se obejde bez cukrové lepkavosti, přesto zůstává výsostnou rockovou baladou. Tryskem pádící Gotta Keep Movin' má nejblíže k hitovkám z minulého alba, k debutu naopak nejvíc odkazuje závěrečná Skunk (Sonicly Speaking), v níž hyperaktivní kanonáda bicích a kytarové piruety doplněné v závěru masivním náletem dechů dávají dohromady fantastický hukot. Jestli se na High Time nějak odráží neodvratný rozklad, kterému kapela podléhá, já to neslyším. Nakopává mě se stejnou silou jako první dvě alba, i když zase trochu jinou botou.