Metallica - Death Magnetic

Metallica byli vždycky pitomci. Nechci tvrdit, že všechno, co Dude Lebowski prohlásil, považuji za bernou minci v obecném životě, ale na tomhle se shodneme. Kdyby nestačila vyjádření imaginárních charakterů, lze se spolehnout na existence skutečné, a tak když mi kamarád zainteresovaný do pořádání české mutace festivalu Sonisphere vyprávěl, že to nejsou úplně nejmilejší lidé na světě, nepochyboval jsem ani okamžik. Prostě pitomci.

Mám hrozně rád dokument o vzniku jejich předposlední desky St. Anger. Časosběrný snímek sleduje kapelu v rozmezí dvou let, od odchodu basáka Jasona Newsteda, až po vydání desky, a je to tedy podívaná. Dva egocentričtí troubové se sice nemůžou vystát, ale moc dobře vědí, že se navzájem potřebují, a tak si najmou psychologa a rozpitvávají před kamerou svoje osobní životy a vůbec věci, které by měly raději zůstat za dveřmi zkušebny. Jenom ten Hammett z toho vyjde docela dobře, snad proto, že se vyprofiluje jako slaboch z podstaty, ale jeho absence názoru je asi to jediné, co kapelu udrželo pohromadě.

Tak nějak se ale přihodilo, že tahle banda pitomců už třicet let vydává desky, které nejdříve předběhly svojí dobu, potom se jim podařilo z okrajového žánru udělat muziku pro masy, pak trochu zaškobrtali (v této fázi jim nikdo neodpáře zlo symfonických orchestrů, kterým nakazili polovinu hudebního průmyslu), až se nakonec ve věku revivalů revivalů vrátili, a dokonali tak svoje dílo zkázy. Nebudu se tvářit, že jsem mnohaletým fanouškem, ostatně když se dala Metallica dohromady, moji rodiče o mně teprve uvažovali. Strašně dlouho jsem se poslechu jejich muziky bránil, jelikož si o nich opravdu myslím, že jsou to kreténi. Zlomil mě až právě výše zmíněný dokument.

Apačka o nich kdysi v jednom článku napsala, že jsou to „rockové hvězdy z povolání“, často na tuhle formulku myslím a podle mě neexistuje trefnější termín. Sledoval jsem Ulricha, jak se na svých bicích mstí celému světu za to, že si o něm myslí, že je kokot. Hetfielda, jak nahrazuje svoje závislosti mocí nad životy jiných. Hammetta, jak hraje ty nejsložitější figury s lehkostí Kundery. A nakonec jsem nemohl odtrhnout fascinovaný pohled od živého vystupování Trujilla (dodneška si nejsem jistý, jestli to je kompliment nebo invektiva). Nechtěl jsem se poddat. Cítil jsem se jako věrný manžel, který pracuje s neuvěřitelně atraktivní kolegyní, která na něj dělá osm hodin denně obscénní gesta. Jako abstinující alkoholik, který ztroskotal na opuštěném ostrově bez zdroje pitné vody a jediná tekutina, která by mohla uhasit tu sžíravou potřebu se napít, je sud rumu vyplavený na pobřeží. Buď to, nebo nekonečný oceán slané vody. Poddat se nebo zemřít. Poddat se a zemřít stejně. Asi ani nemusím dodávat, že jsem jednoho letního večera zatelefonoval svojí věrné a dobré ženě, že se v práci trochu zdržím. Měl jsem rande se sudem rumu.

Naočkován dokumentem, který končí majestátním přehráním nové desky před stadionem s asi 20 miliony lidí, jsem se pustil do St. Anger a dodneška si myslím, že to je ten nejhorší způsob, jak Metallicu začít poslouchat. St. Anger je dobrá deska a pár věcí z ní (Frantic, Some Kind of Monster, Shoot Me Again etc.) jsou naprosto skvělé. Je to ale na poměry Taliky („Talica“ se kapele začalo říkat po vydání té zrůdnosti se San Francisco Symphony Orchestra) jiná deska. Žádná sóla, kovový zvuk nejen bicích, pitomé texty (no tady se to od normálu vlastně nelišilo). Vrhnul jsem se proto hned raději na klasické desky z konce osmdesátých, začátku devadesátých let. Master of Puppets, ...And Justice for All, Metallica. A nevydržel je poslouchat déle než pár minut. Z muzikantského úhlu pohledu jsou sice asi 10x lepší, riffy, které byly klasické už v rok svého nahrání (kdo nikdy neslyšel Enter Sandman v podání libovolného vesnického revivalu ruce nahoru), ale co je to platné, když to všechno zní, jako byste při poslechu měli na hlavě hadr. Jsem až příliš zhýčkaný zvukem nahrávek nového tisíciletí, než abych uposlouchal zaprášené reproduktory osmdesátých let. Červené víno mám rád při pokojové teplotě, bílé dobře vychlazené a metal zkrátka rád poslouchám hrozně nahlas, což u starých desek Metalliky prostě nejde (apropo Enter Sandman - i verze na youtube z Monsters of Rock v Moskvě z roku 1991 má lepší zvuk – to je vůbec úžasných šest minut – milion Rusů hladových po metalu, vypadá to spíše než rockový koncert, jako bitva o Středozem).

Odložil jsem proto svoje momentální pominutí smyslů stranou, nikomu o poslouchání Metalliky neřekl a tvářil se, že se nikdy nic nestalo. Dokonalý zločin.

Jenže nic jako dokonalý zločin neexistuje a naši kostlivci na nás často číhají ve skříních, které ani nejsou naše. Rok se s rokem sešel a Metallica vydala svoje zatím poslední, deváté řadové album Death Magnetic. Agresivní muzika je skvělá věc, myslím, že stejně jako třeba s počítačovými hrami je dobré, když se člověk může vyřádit v imaginárním světě, místo aby doma popadl kuchyňský nůž a vydal se na lov do supermarketu. S agresivní muzikou je to vlastně ještě lepší. Můžete ji fyzicky sdílet s jinými lidmi, na koncert něčeho takového si pro jistotu brýle brát nebudete, protože se s uvolněním negativní energie a nějakou tou modřinou automaticky počítá, je to vlastně skupinová terapie. Když se navíc jedná o inteligentní agresivní muziku (skutečně jsem něco takového napsal v souvislosti s Metallikou?) a ne jen zběsilé upouštění páry, je to o to lepší.

Metallica byla na začátku nového tisíciletí zmatená, doba se změnila a kmotři žánru najednou nevěděli kudy kam. Na St. Anger se rozhodli udělat na svoje poměry dost rezolutní změny jak zvuku, tak přístupu, ale výsledek byl rozpačitý. Naštěstí pro ně se s další deskou rozhodli vykašlat na kompromisy a vrátili se ke kořenům žánru, který vymysleli. A protože udělali skvělou desku se správným načasováním, doba k nim tentokrát byla milosrdná.

A znovu Enter Sandman! Kytara v intru první skladby desky, That Was Just Your Life k němu nepokrytě odkazuje, ale po první minutě, kdy se na sebe navrství asi 10 kytarových stop a intro odezní, na klasiku zapomenete. Dostanete totiž po držce thrashem. Ale jak. Spousta recenzentů se holedbá, že se jedná o nejlepší album Metalliky za posledních 20 let. Já bych se s nimi určitě nehádal, jenom si myslím, že se jedná o nejlepší album Metalliky vůbec. Hudebně srovnatelné s tím nejlepším, co udělali, ale se zvukem, který rve uši. Shodou okolností se kolem zvuku alba strhla velká diskuse a konečný mix byl fanoušky i odbornou veřejností silně kritizován. Je to příliš komprimované a kdesi cosi, což je prý dobře slyšet v porovnání s verzemi skladeb, které byly vydány pro hru Guitar Hero, jejichž mix je v pořádku. Nevím; jediné čemu rozumím, je, že Death Magnetic má pro mě jednoznačně nejlepší zvuk metalového alba, jaký jsem kdy slyšel. Skladby na desce jsou dlouhé – a to tak, že když to zprůměrujete, vyjde vám z toho něco kolem sedmi minut na jednu. To je spousta sekund na to, abyste se mohli začít nudit. Nestane se tak však ani jednou. Je to prostě skvěle napsané a zprodukované. Časté změny tempa a melodií, riffy, které vás donutí přemýšlet o tom, jak to proboha udělali, že po třiceti letech na scéně jsou schopni udělat něco podobného. Myslím, že se tomu říká talent. Ale ten sám o sobě by byl málo. Je v tom i spousta pracovitosti a ambicí. Ambiciózností jako takovou jsem vždycky pohrdal, ale čím jsem starší, tím jasněji vidím, že svět se nedá rozdělit na černou a bílou, žijeme v odstínech šedi, a tak jsem i této odporné vlastnosti ochoten přiřknout kladné body, jestliže to znamená, že donutila ega Ulricha a Hetfielda vybičovat se k podobné nahrávce.

Ódy by se daly psát na každou jednu skladbu z deseti na desku vybraných, snad jen balada The Day That Never Comes je trochu slizká. A jak už to tak bývá, byla vybrána jako první singl z desky. Metal pro holky. Zbytek je však čisté thrashové zlato. Přemýšleli jste někdy, jak by třeba zněli Pearl Jam, kdyby hráli tuhle odnož tvrdé muziky? Já ne, ale Metallica to udělala za mě – v The End of the Line totiž sprostě ukradli main riff z Even Flow a udělali z něj thrash a je to úplně boží. Samozřejmě ho obalili dalšími 18 riffy, přechody a jinými kudrlinkami, aby nikdo nic nepoznal, ale na mě si nepřijdou. Množství hudebních nápadů je tady skutečně neuvěřitelné a celá deska jimi doslova přetéká. Nejen že jsou schopni změnit tempo pětkrát na čtyři doby a přehazovat si to mezi sebou jako horkou bramboru, ale Kirk Hammett se u toho prý ještě naučil žonglovat (dobře, teď už trochu lžu). Z čistě muzikantského úhlu pohledu je to jako poslouchat učebnici techniky hraní. V jedné skladbě uslyšíte snad všechno, co se lidem za těch pár desetiletí existence elektrické kytary podařilo vymyslet. Plus asi čtyři nové druhy dopadu trsátka na struny (zase trochu lžu). Nic z těchto technických fines by ale nehrálo roli, kdyby se těm čtyřem šaškům nepodařilo do muziky vložit svojí duši. Černou jako uhel.

Broken, Beat & Scarred, All Nightmare Long, Cyanide – tudy do zlatého fondu nejlepších skladeb katalogu. Nechci se moc pitvat v textové rovině Hetfieldových textů, protože si opravdu nemyslím, že je silný lyrik, na druhou stranu k řezníkovi si taky nechodíte prohlížet moderní umění, které by kreslil na stěnu krví. K řezníkovi si chodíte pro maso. A tak když na vás za lomozu všeho toho okolo James pořvává: „Rise, fall, down, rise again. What don’t kill you make you more strong,“ tak nějak mu rozumíte. A tak by se dalo pokračovat.

Death Magnetic je zkrátka a dobře úžasná deska, která není úplně vhodná pro vlahé letní večery na verandě. Není to něco, co byste poslouchali se svojí přítelkyní u svíček. Je to deska do města, kde jsme všichni vlci, protože ovce už jsme dávno sežrali.