Mumford & Sons - Sigh No More

Mnozí pasovali Mumford & Sons na vůdčí seskupení čerstvé vlny zájmu o britskou folkovou tradici. Ze strany odborníků si takové povrchní nálepkování vysloužilo oprávněně rozhořčené protesty. Londýnská čtveřice má s domácí folkovou scénou skutečně jen málo společného, jádro jejich písniček jasně odkazuje k plačtivějším odrůdám indie rocku a pokud k němu přidávají folkové ingredience, dovážejí je spíš zpoza oceánu. Jenže proč z výsledku novinářské pohodlnosti a touhy po senzačních visačkách vinit samotnou kapelu? Mumford & Sons zkrátka propadli kouzlu americké roots music a ve svých písničkách to reflektují aniž by stáli o nějaký zavádějící katalogizační štítek.

Je pravda, že vliv amerického folku v jejich hudbě proniká jen do svrchních vrstev instrumentace. Skoro výhradně akustický zvuk, bluegrassové úprky banja, image a u toho to končí. Melodická výbava je nepokrytě popová, ale právě touto kombinací vytvářejí Mumford & Sons velmi originální a efektní model, do něhož pěchují vypjaté emoce. Model, který skvěle funguje, nese v sobě ovšem i nebezpečí rychlého vyčerpání, což bohužel následující nahrávky potvrdily.

Debut Sigh No More ale ještě zní čerstvě, mocně a zaníceně. Vůdčí postavení má akustická kytara, přechody do expresivnějších pasáží zdůrazňují nástupy banja a jednoduchý dusot bicích, když má atmosféra ještě zhoustnout, přijdou ke slovu dechy, akordeon nebo smyčce. Elektrická kytara se ozve jen sporadicky, větší prostor má jen v písni Dust Bowl Dance, kde dominanci španělky nahrazuje klavír. Svůj sklon ke gradovaným, chorálovitým refrénům Mumford & Sons nijak nekrotí, srdcerváčskou pompu rozhazují po hrstech, nepřeslechnutelný je v jejich skladbách duchovní rozměr. Ten třeba v Thistle & Weeds nabývá podoby až mesiášského patosu, ale z naléhavosti, s jakou se do songu Marcus Mumford pokládá, trne. Jeho zpěv, často podporovaný mohutnými sbory, je hlavním nositelem té až sakrální klenutosti, ale celou tu relativní přepjatost vykupují Mumford & Sons strhujícími melodiemi, a to ve velkorysém množství.

Album je v tomto ohledu i velmi vyrovnané. Pravda, ke konci přijdou chvilky (Awake My Soul), kdy se zdá, že skupina už trochu převařuje, ale většina písní má na to nebýt vyvoleným singlovkám The Cave, Winter Winds a především Little Lion Man jen vatovitým doprovodem. V aranžích si umím představit větší různorodost (Dust Bowl Dance je osamocený případ), ale ofenzivní melodičnost alba z toho dělá podružný problém. Chápu také, že ten úpěnlivý patos může leckomu lézt na nervy, já z něho ale necítím kalkul. A je tak sladké se jím nechat strhnout. Aspoň na chvíli, než se cynik ve mně zase probudí.