Pariah - Safehouses

Podzemní garáže ve Spojeném království jsou z pórovitého betonu, měkčeného elektronickou slzou. UK Garage? Tančím, jak nejtemněji dovedu. Betonová garáž je jen letmý první pohled, ve skutečnosti je to útlum pomalého střízlivění s občasnými flashbacky, ruch ranní ulice proniká do vědomí pomalu a za skleněnou zástěnou. Proměnlivé BPM a nastříhané vokály se tlučou o betonovou podezdívku ladně, znají modřiny a vědí o bolesti, máme gázu, řídký obvazový materiál garantuje řídkou krev.

Label R&S sice odhadl potenciál dubstepové budoucnosti, ale nic to nemění na tom, že Untold je zatížený klaustrofobickou sádrou a James Blake je přeceňovaný písničkář s triphopovým cítěním, daleko spíše Antony without Johnsons s mihotavou zadnicí. Pariah? To je muzika, o které bych řekl: současná elektronika. Zdatně poučena minulostí, zvukově nehledá, ale propojuje klasiku do nečekaných celků, má atmosféru, taneční potenciál, není přetemnělá a když se podíváš na hodinky, bude tři čtvrtě na noc. Můžu si říct: konečně se na hudbu mohu zase dívat prizmatem mládí, navzdory času, důkazem je track Prism, který si bere to životné z odvrácené strany slunce, postupně buduje náladu z nenápadně echovaných basů, přidává beaty, zvuky, melodické úsečky, ztracenou tvář ženy v odeznívajících vokálech, v přesné dávce denní drogy. A pak vyvstává otázka, jestli už to není příliš, jestli jeho dávkování není odměřované až příliš znalecky, kdy začíná hra na hudbu a kdy spočítané očekávání. Mimořádně účelné probíhání mezi starým technem a housem s jejich ponurými podtóny, tranceové efekty přesnější než ruka lékárnice, to všechno vzbuzuje otázky. Hladké, účelné, léčivé. Elektronická farmaceutika, poslední level.