"Lidi, mám vás vážně moc rád a posledních pár let na cestách bylo fantastických, ale stačilo. Dávám si prozatím časově neohraničenou pauzu." Zhruba takové prohlášení našli příznivci Passengera na jeho Facebooku. Pár dní nato vyšlo nové album "The Boy Who Cired Wolf". Jak tomu rozumět?
Britský písničkář se v posledních letech opravdu nezastavil. Od roku 2012, kdy vyšel jeho průlomový hit "Let Her Go", prakticky nepřestal koncertovat a i jeho studiových aktivit bylo mnohem víc, než jsme běžně u umělců jeho typu zvyklí. Považte sami: během pěti let vydal další tři alba, ke spoustě skladeb natočil i klipy a v posledních měsících zveřejňoval na svých stránkách pravidelně nějaké to video s předělávkou, které mu dohromady daly další album "Sunday Night Sessions", nabízející to nejlepší od Joy Division přes The Eagles až po velmi povedený kousek "Fast Car" od Tracy Chapman. A jelikož každý návštěvník jeho vystoupení ví, že na pódiu ze sebe vydává všechno, je vlastně překvapení, že s podobným prohlášením nepřispěchal už mnohem dřív.
Podle všeho si ale dobře uvědomoval, že popularita je věc vrtkavá a že jestli nechce skončit jako one hit wonder, musí pro to něco udělat. A i když bohužel stále platí, že se svému nejznámějšímu hitu s ničím dalším komerčně bohužel ani nepřiblížil, podařilo se mu alespoň udržovat své příznivce stále v pozoru a minimálně si z řady z nich konstantní prací vybudoval základnu, která ho v... číst dále
"Lidi, mám vás vážně moc rád a posledních pár let na cestách bylo fantastických, ale stačilo. Dávám si prozatím časově neohraničenou pauzu." Zhruba takové prohlášení našli příznivci Passengera na jeho Facebooku. Pár dní nato vyšlo nové album "The Boy Who Cired Wolf". Jak tomu rozumět?
Britský písničkář se v posledních letech opravdu nezastavil. Od roku 2012, kdy vyšel jeho průlomový hit "Let Her Go", prakticky nepřestal koncertovat a i jeho studiových aktivit bylo mnohem víc, než jsme běžně u umělců jeho typu zvyklí. Považte sami: během pěti let vydal další tři alba, ke spoustě skladeb natočil i klipy a v posledních měsících zveřejňoval na svých stránkách pravidelně nějaké to video s předělávkou, které mu dohromady daly další album "Sunday Night Sessions", nabízející to nejlepší od Joy Division přes The Eagles až po velmi povedený kousek "Fast Car" od Tracy Chapman. A jelikož každý návštěvník jeho vystoupení ví, že na pódiu ze sebe vydává všechno, je vlastně překvapení, že s podobným prohlášením nepřispěchal už mnohem dřív.
Podle všeho si ale dobře uvědomoval, že popularita je věc vrtkavá a že jestli nechce skončit jako one hit wonder, musí pro to něco udělat. A i když bohužel stále platí, že se svému nejznámějšímu hitu s ničím dalším komerčně bohužel ani nepřiblížil, podařilo se mu alespoň udržovat své příznivce stále v pozoru a minimálně si z řady z nich konstantní prací vybudoval základnu, která ho v dalších letech může ještě udržet ve známosti.
No, a pak je tady to nové album. Ve svém prohlášení k pauze proklamoval, že má pro fanoušky ještě jedno překvapení, a to přišlo jen dva dny po něm. "The Boy Who Cried Wolf" ale není tak úplně běžná řadovka s novými písněmi. Některé z nich už budou jeho fanoušci znát z dřívějška, jen si je dosud nemohli koupit fyzicky.
"And I Love Her" je v podstatě klasický lovesong s jednoduchým textem a ještě jednoduššími přirovnáními, na samém závěru ale Mike Rosenberg zazpívá, že "ona je ta, co mě zachrání", a má to takovou hloubku, až to nepřipraveného posluchače dojme. Také "Setting Suns", coby vůbec nejlepší skladba z novinky, nepatří mezi čerstvé kousky, o jeho absenci na předchozí studiovce jsme psali v recenzi a nyní už dává smysl, proč se objevuje teprve nyní. Píseň o tom, jak se Passenger stále za něčím honil a už je z toho unavený, protože stárne, a jak jej fascinuje, že se po tom všem, co zažil, ještě dokázal vrátit domů, na této rozlučkové kolekci dává stoprocentní smysl. A je také jedním z příkladů, že byť album není propagováno jako koncepční, tak určitě uklidnění a myšlenky na odpočinek jej provází celých pětatřicet minut.
Už úvodní "Simple Song" pojednává o tom, že to není písnička, která zastaví déšť nebo změní svět, ale můžete si ji s ním klidně zazpívat, pokud máte chuť, čímž zpěvák jinými slovy avizuje, že od tohoto alba nemáte čekat zázraky. A soudě podle zamilovaných balad "Sweet Louise" a závěrečné "Lanterns", veselejší "Someday" nebo melancholické "In The End", v nichž naleznete nejedno písničkářské klišé, se opravdu nezdá, že by novinka mohla konkurovat staršímu materiálu.
Pár krásných momentů se na hudebně standardně střídmém cédéčku ale přece jen ještě nachází. Text o tom, jak si umělec kolem sebe postavil zdi, které jeho láska nezbourá, protože jí nechce ukázat, že je pod povrchem jen zbabělec se zlomeným srdcem a přebujelým egem, dělá z "Walls" jednu z nejhlubších písní, které osmá studiovka nabízí. Také kraťoučká mezihra "Thunder And Lighting", v níž se zpívá o tom, jak riskantní láska je, ale že pokud do toho jeho milá půjde, bude mezi blesky tančit a zpívat s ní, také nabízí na miniaturním prostoru jasnou myšlenku.
Přesto je ale třeba hodnotit "The Boy Who Cried Wolf" střízlivější sedmičkou, protože ačkoliv opět má co nabídnout, ve srovnání s ostatními deskami jí chybí úderný moment, díky němuž by stálo za to se k ní vracet častěji. Prostě píseň typu "Anywhere", "Scare Away The Dark" nebo "Travelling Alone". Budete-li ale brát novou kolekci jen jako takový bonus navíc, s nímž je třeba vydržet, než se Passenger vrátí s plnohodnotným albem a vyjede na turné, dá se s ní úplně v pohodě žít.
Komentáře