Police - Ghost in the Machine

Tvorba The Police by se dala se špetkou svévole rozdělit do dvou období: v prvním skupina fungovala jako plusmínus vyrovnaný trojlístek muzikantů, jehož mottem byla jednoduchost a údernost a z něhož Sting vyčuhoval čistě proto, že to tak u frontmanů bývá. V pozdější éře už tohle rovnostářství dostává trhliny, Stingovi je triový model čím dál těsnější a jeho potřeba uměleckého sebeprosazování naléhavější. Čtvrté album Ghost in the Machine už tento posun zrcadlí, jedním dechem je ovšem třeba dodat, že nikoli ke své škodě.

Možná pod dojmem ve spěchu nahrávané předchozí desky Zenyatta Mondatta si kapela tentokrát na studiové podobě písní dala opravdu záležet. Byl to právě Sting, kdo prosadil rozsáhlé využití kláves a dechů, přičemž saxofonové party obstaral komplet sám. Hudba The Police jakoby se tím stávala vícerozměrnější, zůstala jí ale přehlednost, protože všechny aranžérské fígle jsou aplikované velmi obezřetně. Po punku, snad s výjimkou Copelandovy Rehumanize Yourself, není prakticky už ani stopy a také reggae skupina nepoužívá tak okatě, přestože jeho prvky nenápadně infiltrují téměř celé album, takže ve výsledku je ho tu víc, než jindy.

Zvuk The Police se stává kompaktnější a propracovanější, nikoli však přešlechtěný. Novovlnný švih a smysl pro vynalézavou zkratku si uchoval. Fantasticky tu pracuje rytmika, její repetitivní tah v písních Demoliton Man nebo Too Much Information jako by naznačoval inspiraci v soudobých výbojích Talking Heads. Ačkoli i tentokrát se skupině povedl extraligový šlágr v podobě Every Little Thing She Does Is Magic, v celkovém pohledu se zdá, že jí nápadná chytlavost neležela tolik na srdci. Ne, že by chyběly silné písně. Snad žádná z nich tentokrát neprošumí bez povšimnutí, pouze svou hitovou výzbrojí nechřestí tak okatě a výsledkem je vyrovnaná kolekce bez vycpávek.

Posun je znát také ve Stingových textech. Rostoucí společenská angažovanost jednoho z předních hudebních „mírotvorců“ osmdesátých let je čitelná už z pouhých názvů písní Spirits in the Material World, Too Much Information, Rehumanize Yourself nebo One World (Not Three), kritický osten najdeme ale třeba i v posmutnělé Invisible Sun, jejíž inspirací se staly tehdejší nepokoje v Belfastu. Těžká témata nicméně automaticky neznamenají neúnosný patos ani naivní agitaci. Stejně tak hudba na Ghost in the Machine, přes zmiňovanou produkční pečlivost, nezní upracovaně ani překombinovaně. Je pořád svěží, jen zase o něco dospělejší.