Progres 2 - Dialog s vesmírem

Dialog s vesmírem nebyl prvním komponovaným pořadem na bázi rockové opery u nás, ty vznikaly už dřív (můžeme zmínit třeba Milou čtyř viselců skupiny Extempore). Ale projekt brněnského Progresu 2 (dříve Barnodaj a ještě předtím The Progress Organization) byl prvním, který se dočkal vydání na oficiálním nosiči. Jenže, jak je pro tehdejší situaci v Československu příznačné, zdaleka ne v takové podobě, v jaké by si muzikanti i jejich fanoušci přáli. Jako obvykle vzniknul kompromisní paskvil. Materiál, který by naplnil dvojalbum, byl nemilosrdně seškrtán, aby se vešel na jediný vinyl, který se Panton uvolil vydat. Dějová linie především ve druhé polovině tak pochopitelně vzala za své. Označení “průřez rockovou operou” pak sice vysvětluje ale neomlouvá.

Rovněž v souladu s tehdejšími praktikami se na Dialogu s vesmírem vyřádila textařská cenzura. Mimořádně drastickým zásahem utrpěla jedna z nejhitovějších skladeb Planeta Hieronyma Bosche II, jejíž neschválený text skupina nenahradila jiným, ale bubeník Zdeněk Kluka, snad natruc, nazpíval ten původní zbavený všech souhlásek. Neprošel ani text písně Moře suchou nohou přešel jsem, nový s názvem Tisíce mých očí pak napsal Vladimír Čort, který se na dalších deskách stal dvorním textařem skupiny.

Jinak jsou ale slova i celý námět Dialogu s vesmírem ještě dílem manažera Oskara Mana. Odrážejí dobovou fascinaci dobýváním vesmíru a rozvojem kybernetiky, ale i fóbie z nich plynoucí. Díky tomu znějí dnešnímu uchu dost archaicky, až úsměvně. Po řemeslné stránce se ale Man docela osvědčil a i určitou nostalgickou patinu může zejména pamětník ocenit. Někdy, jako v případě Hymny robotů, je té naivity a neobratnosti příliš, ale na druhé straně jsou tu místa se silným poetickým nábojem, zejména Píseň o jablku, ale i její finálový dovětek Výkřik v Proxima Centauri (v roce 1980 vyšel jen jako součást doplňkové EP desky, k původnímu LP ho připojila až reedice z roku 1999).

Píseň o jablku je zdaleka nejvydařenější položkou alba. Její instrumentální závěr je sice zbytečně natahovaný, ale jinak je skladbou, které čas uškodil nejméně. Zpívající Pavel Váně tu s nezbytným patosem zachází velmi citlivě a dokazuje, že ze tří hlavních vokalistů (Váně, Zdeněk Kluka, Pavel Pelc) je tím nejzdatnějším. Artrockové sterotypy linkují Dialogu s vesmírem celkem jasně dané hranice a Progres 2 ani nemá ambice je překračovat. Členité kompozice, časté dynamické zlomy vedoucí někdy až k přehnané “kostrbatosti”, okouzlení možnostmi raných syntezátorů. Váněho kytarové umění zaslouží obdiv, ale pinkfloydovské inspirace jsou někdy až příliš zřetelné (Výkřik v Proxima Centauri). Silnou zbraní kapely jsou ovšem melodické linky. Vedle Písně o jablku a hardrockově přímočaré Planety Hieronyma Bosche II oplývají nosnými motivy i Země 2555, Tisíce mých očí nebo Rozhovor s centrálním počítačem (opět z “detašovaného” EP).

Přes pochopitelnou poplatnost zahraničním vzorům, rovněž odpustitelnou zvukovou zastaralost a patetičnost, je Dialog s vesmírem dodnes jedním z nejvýraznějších počinů na poli domácího progresivního rocku. Jak bylo řečeno, některé z nedostatků původního alba ani nejdou na vrub samotné kapely. Můžeme ho dnes poslouchat s podobným shovívavým úsměvem, s jakým čteme staré sci-fi romány, ale můžeme si ho i podobně užít.