Radiohead - A Moon Shaped Pool

Když v roce 1993 mladá britská pětka z britského Oxfordshiru, pojmenovaná po obskurní skladbě od Talking Heads, vydala své první album "Pablo Honey" a s ním i průlomový singl "Creep", nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že má co do činění s jedním z nejdůležitějších hudebních uskupení, které se udrží na uměleckém vrcholu přes dvacet let. Snad žádná kapela na světě nedokáže vyvolat takový mediální zájem podpořený řadou spekulací, jež pak ona samotná ještě skvěle přikrmuje dokonale připraveným marketingem. Co je ale hlavní, na konci všeho toho humbuku je vždy podařené dílo. Za těch uplynulých třiadvacet let Radiohead ani jednou nezůstali stát na místě a vyloženě nešlápli vedle. A jinak tomu není ani u deváté studiové desky "A Moon Shaped Pool", kterou pánové vypustili do internetových sítí večer 8. května.

Předchozí nahrávka "King Of Limbs" je dnes přijímána poněkud rozpačitě a není se čemu divit; ono částečné experimentování s elektronikou a podivnem ("Morning Mr. Magpie", "Feral") nesedlo každému. Na "A Moon Shape Pool" jsou experimenty s elektronikou potlačeny na minimum a mnohem větší důraz je kladen na zvukové efekty, na práci s hlasem a orchestrálními aranžemi (v režii Jonnyho Greenwooda), které dostaly více prostoru než v minulosti. V čem se novinka liší od předchozích počinů, je její soudržnost, jakou nemělo žádné album od "Kid A". Všechny písně se drží pomalejšího tempa, což sice ztíží prvních pár poslechů, neboť písně mají tendenci splývat, ale čím víc se zaposloucháte, pomalu se před vámi bude otevírat svět, v němž si klaustrofobie a krása podávají ruce. Jednotlivé skladby v sobě mají nádherné vrcholy, v nichž se Thom Yorke vyzpívává z katastrof jak globálních, tak osobních.

Yorke je v textech málokdy osobní, ale tentokrát nelze přehlédnout spojitosti s jeho loňským rozchodem s Rachel Owen, s níž strávil podstatnou část kariéry Radiohead, a je to zřetelné hned na několika místech. Zatímco ve "Ful Stop" napřímo útočí ("You really messed me up this time"), v "Identikit" a "Glass Eyes" si vylívá srdce ("I feel this love turn cold", "Broken hearts make it rain"). Většina textů jsou stejně jako v minulosti Yorkovy šifry, avšak právě ony záblesky osobních prožitků dávají skladbám upřimné emoce, díky nimž nahrávka působí mnohem civilněji, což je ve výsledku osvěžující.

Co překvapí, je fakt, že značná část materiálu na "A Moon Shape Pool" již zazněla na živých vystoupeních (i když často v odlišných verzích). Pravda, Radiohead i v minulosti testovali songy naživo, ale zde se bavíme o značné části alba. Snad největším překvapením je zařazení "True Love Waits", která pochází už z období "The Bends" a její živá nahrávka se objevila na épéčku "I Might Be Wrong". Tam ji Thom Yorke zpíval s akustickou kytarou, zatímco v nové verzi kytaru vystřídalo piano, což ji trochu zjemnilo, aniž by se z ní vytratily emoce. Vkrádá se otázka, proč právě nyní? Snad konečně zjistili, jak na ni, snad se posunuli jak muzikantsky, tak duševně. A snad jen potřebovali uzrát, což je hezky slyšet v "Burn The Witch", kolem níž se Radiohead motali nějakých patnáct let, ale až temné smyčce v aranžích Jonnyho Greenwooda skladbě dodaly tu správnou mrazivou atmosféru.

Jak již bylo zmíněno výše, větší pozornost ve studiu tentokrát dostal orchestr, čímž byly trochu upozaděny kytary. Ty sice úplně nezmizely a když už se objeví, stojí to za to ("Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief"), ale přece jen hned v devíti z jedenácti písní se objevuje London Contemporary Orchestra, což by mohlo právem někoho vyděsit. Radiohead se naštěstí neberou zase tolik vážně, aby se v tom utopili, a Greenwood už dříve dokázal, že ví jak - viz hudba k filmům Paula Thomase Andersona. A když už jsme se dostali k Andersonovi, nelze nezmínit jeho skvělý vizuální doprovod k "Daydreaming", která zde patří k tomu nejlepšímu. Skladba je postavená na jednoduché pianové lince s opakujícími se rozloženými akordy, k nimž se nenápadně přidávají elektronické elementy, Yorkovy hlasové samply a následně i smyčce, které hlavně v závěrečné části posunou píseň až někam na dálný východ. "Dreamers / they never learn / beyond the point / of no return", zpívá Yorke a i když může působit odevzdaně, je v něm spíše cítit únava z dnešního světa a také vědomí, že altruismus sám o sobě neznamená, že jste lepší než ostatní.

Nelze opomenout ani nádhernou práci se sbory. Ty v "Decks Dark" vytváří měkký harmonický podklad, díky němuž pak jasně vynikne třpytící se piano, a v "Idenkit" tvoří zajímavý protipól k Yorkovu vokálu. "Present Tense" propůjčují tekutou, až skoro kinetickou krásu, zatímco hluboký kopák a prázdně znějící virbl pulzují v pozadí.

Krása, to je slovo, které vás při poslechu "A Moon Shape Pool" nejspíš napadne nejčastěji. Je bezesporu nejintimnějším albem, jaké kdy kapela natočila. I když už se dávno nesnaží posouvat hranice, je i tak nekonvenční, nápadité, zvukově dokonalé a atmosférou těžko k něčemu přirovnatelné. Radiohead si stále libují ve svém tajuplném světě, a ačkoliv tentokrát úplně rezignovali na jakékoliv zapamatovatelnější pasáže, ve výsledku baví jak už dlouho ne. Ony ti strhující smyčce v "The Numbers", jemný rytmus v "Glass Eyes" a koneckonců celých šest minut "Daydreaming" lze s klidem zařadit vedle toho nejlepšího, co za dvacet tři let vytvořili. A to není málo.