Radiohead - The King Of Limbs

Překvapení číslo jedna strhlo obří tsunami nekonečných refreshů zainteresovaných webových stránek a blogů. Všichni byli hladoví po novém materiálu. Radiohead nakonec poskytli předplatitelům album o den dříve. Překvapení číslo dva. Překvapení číslo tři se dostaví po prvním poslechu a zdá se, že zbožné přání části fanouškovské obce je, aby bylo na pokračování. Vysvětlím.

Po žánrových eskapádách a stylotvorných obratech snad každý fanoušek čeká, kam se Radiohead s novým albem posunou. Název King of Limbs je prý odvozen od tisíc let starého dubu, který se nachází v lese Wiltshire’s Savernake. Ten je vzdálen necelé čtyři kilometry od místa, kde Radiohead nahráli předchozí album In Rainbows. A jako by se tato nevelká vzdálenost promítla do celkového vyznění King of Limbs. Trochu mě napadá přirovnání Kid A – Amnesiac (Amnesiac rozvíjelo Kid A). Jen v menším měřítku, ve kterém se ani tentokrát nestali svojí vlastní karikaturou. Tak jako In Rainbows je i King of Limbs obnaženo až na dřeň, u které by vás ani nenapadlo, že je dílem pěti lidí. Chvíli jsem si říkal, že to celé zní jako sólová deska Thoma Yorka, na které hostuje zbytek kapely. Narozdíl od předchozí tvorby mám bohužel pocit, že těsně kličkují mezi minulostí vlastních standardů a někdy o ně hrubě zavadí. Věc, která mne mrzí možná nejvíc, je to, že skladby buďto nevzbuzují větší emoce, nebo postrádají výraznější nápad. Překvapení číslo čtyři.

První polovina alba King of Limbs evokuje hektičnost dnešní doby. Vysoké tempo perkusivních repetetivních smyček, kolem nichž v podobném zakuklení rotují soubory jemných akustických nástrojů. Fabulace zasněnosti. Hektický únik z přetechnizovaného světa? Jako kdyby Yorke a spol. seděli na miniaturních židlích a hráli na miniaturní nástroje, jejichž rozměrový deficit dohánějí tempem. A musím říct, že tato poloha malých hyperaktivních bytostí ze snového světa mi vyhovuje. Druhá polovina pak nabízí vyklidnění, ústup elektroniky živým nástrojům a baladickým formulím. Po divokém civilizačním úniku přichází spirituální oáza. A také sofistikovanost. Posluchači dostanou svoji dávku alternativních balad, jejíž slzopudné účinky vyprchaly v kole času. Škoda, že stavbou ani jedna z osmi písní výrazně nevyčnívá a nepřinutí člověka psát sáhodlouhé stati o její genialitě. To dřív bývalo standardem a vyhlídky v tomto směru nejsou příliš uspokojivé.

Posluchači King of Limbs se tak dělí na tři skupiny. Ti první album milují, říkají, že Radiohead se dostali opět dál. Obnažili se podobně jako na In Rainbows, ale dali prostor avantgardním choutkám. Druhá skupina desku logicky nesnáší. Hovoří o ošuntělosti značky „Radiohead“ a naprostém propadáku, co se týče produkce, vývoje a nápadů. Nazývají ji kolekcí nepovedených B-stran. Nejzajímavější je třetí skupina. Tam patří fanoušci zhrzení z nové desky, kteří stále věří ve vizionářství a neuvadající genialitu oxfordské pětice. Tato sorta čte ve větším než malém množství mezi řádky a z odkazů na názvy skladeb, jejich texty, stopáž alba a číselné označení v digitálním katalogu stavějí konspirační teorie, podle kterých je King of Limbs pouze první polovina většího celku, který dá zpětně úplný obraz nové nahrávky. Poslední skladba na King Of Limbs se jmenuje Separator (Oddělovač) a navíc se v ní zpívá: „Pokud si myslíte, že toto je konec, pletete se...“

Možná je tohle ale jen zbožné přání a pod označením KOL2 se objeví bonusový disk, který bude obsahovat „novinovou“ verzi (speciální balení vinylových desetipalců a artworku). Tak jako byl bonusový disk u předchozí In Rainbows. Radiohead patří mezi moje nejoblíbenější kapely, ale nic to nemění na tom, že nahráli album, které dobře zní a svým způsobem je „pěkné“, ale emoce se z něj hůře odezírají. A to je překvapení číslo pět.

(Pro Full Moon #11 - zkráceno.)