Red Snapper - Key

Key funguje jako celek, a zároveň se tu nachází i několik potenciálních „hitů“, které zazáří i bez kontextu, třeba na případných výběrových deskách (za všechny skladba Great First Touch). Nostalgický hlas připomene klasickou trilogii alb Red Snapper z druhé půlky devadesátek – Prince Blimey, Making Bones a Our Aim Is to Satisfy – a zašeptá: není to už jiná kapela? Váhání trvá jen do chvíle, než album dohraje podruhé.

Probírání Red Snapper z kómatu, které se datuje k počátku tisíciletí, probíhalo pozvolna. V roce 2002 se trio po třech vynikajících dlouhohrajících deskách a několika EP rozuteklo k jiným projektům a život kapele vdechlo až pozvání na festival Big Chill v létě 2007. Původní, už trochu prošedivělou trojici Ali Friend (kontrabas), Richard Thair (bicí) a David Ayers (kytara) obohatil mladý saxofonista Tom Challenger a na podiu se jim spolu zalíbilo. A tak se o rok později objevila nová nahrávka A Pale Blue Dot (2008, Lo Recordings), kterou však, i přes její nesporné kvality, nelze považovat za plnokrevné album. Šest skladeb a dva remixy? Jsou super, ale po osmi letech čekání na novou řadovku bych prosil ještě do druhé nohy, abych při tanci nekulhal. Nebo je to jen posluchačská nenasytnost?

Skutečný comeback v plné parádě zažívají Red Snapper až teď, na jaře 2011, s deskou Key. Neurotické střídání nálad a žánrů, zajímaví hosté u mikrofonu, odhodlané překračování zvukových možností u jazzového nástrojového obsazení; to vše na ploše čtrnácti tracků, jedné hodiny. Přesně tak má vypadat regulérní album party, která v devadesátých letech míchala a rozdávala karty na britské taneční (taky progresivně jazzové) scéně. Aby toho nebylo málo, přidávají Red Snapper ještě nádavek v podobě EP Scale, který je ke stažení na jejich bandcamp profilu (zdarma). Obsahuje jednu ukázku z Key, kterou doprovází remix a dva bonusy, které se na desku nevešly. Jako by se najednou snažili vynahradit fanouškům léta tvůrčího polospánku.

V souvislosti s Red Snapper se nepřísluší použít sousloví „elektronická kapela“; každý jejich počin zní v dané době futuristicky (do začátku milénia u Warp Records), ovšem syntezátorů, samplerů a bicích mašinek u nich moc nenajdeme. Vtip spočívá v tom, že dobrých osmdesát procent hudby je poctivá ruční práce sehraných muzikantů. Akorát to, co se nakonec dostane k naším uším, už nejsou přirozené akustické zvuky, nýbrž jejich zmutovaní příbuzní, se kterými si zle pohrál nějaký šílený vědec. Genetické experimenty dotáhli k dokonalosti na albu Making Bones (1998), kterým porušili několik Mendelových zákonů dědičnosti a vyšlechtili neslýchaného křížence acid jazzu, drum’n’(kontra)bassu, hiphopu a funku. Bůhví, jaký žánrový nukleotid se do jejich modifikované DNA šroubovice ještě zatoulal. Navíc Red Snapper nikdy nebyli sterilní studiovou kapelou, konzervovanou v drážkách gramofonové desky, naopak. Věhlas si získali především strhujícími koncerty – ostatně v roce jejich vzniku (1994) za nimi hned po vystoupení na Glastonbury přispěchal lovec talentů takřka se smlouvou v ruce.

Tři roky staré „poloalbum“ A Pale Blue Dot je v jejich katalogu ojedinělé tím, že najednou zní, jako by se ho nic elektronického netklo. Krátce po vydání vzali kabely, které jim po „unplugged“ intermezzu zůstaly ležet na zemi, a zkusili je zas propojit. Jinak než kdysi, možná střídměji, ale rozhodně osvěžujícím způsobem. Na aktuální desce Key pracovali poslední dva roky a dům Richarda Thaira se proměnil v nahrávací studio. Ovšem zvukové manipulace na novince nejsou tak extrémní jako v minulosti. Hlavní rozdíl spočívá v osobě Toma Challengera, potvrzuje se jeho vliv na vývoj Red Snapper naznačený už na A Pale Blue Dot. Zbylí tři hráči museli jeho saxofonu (a klarinetu) vyklidit pole, a tak energetické poryvy mají jinou kvalitu. I dříve se k nim na nahrávkách připojovali hostující dechaři, ale když dobré ságo pracuje v kapele na plný úvazek, ovlivní to kompoziční postupy: Red Snapper se odklonili od riffů a větší roli hraje stará dobrá melodie.

Atmosféra je často až filmová, za což může průprava Davida Ayerse, který se v posledních letech chytil jako skladatel pro seriály BBC. Většina kousků zůstává instrumentálních, a kromě dvou pozvaných vokalistů (Gavin Clarke a Eliza Carthy) se poprvé za mikrofon postavil i basista Ali Friend a ozdobil dvě písně sympaticky nenuceným projevem – trochu jako Sting, když to nežene do výšek. Škoda, že se ke zpěvu neodhodlal už dřív.

(Pro Full Moon #14 - zkráceno.)