Samu Fenderovi se daří. To není tak úplně novinka, jako o velkém talentu se o něm mluví už od doby, co se dostal mezi nominované v prestižní anketě BBC Sound Of 2018. Ve velmi silném ročníku, kde mezi sebou soupeřili Billie Eilish, IAMDDB, Khalid, Lewis Capaldi, Superorganism, Rex Orange County nebo nakonec vítězná Sigrid, se už tehdy ukazovalo, že se nám na scéně objevil přímý následovník Bruce Springsteena.
Ještě dlouho ale trvalo, než se jeho enormně rostoucí popularita začala přelévat z Ostrovů i do zbytku Evropy, potažmo celého světa. Aktuální třetí studiovka už ale vyšla v době, kdy Fender platí za hvězdu. A vypadá to, že konečně si ho začínají všímat i čeští posluchači. A to i přesto, že mu mnohdy přes jeho silný přízvuk zvaný Geordie ani nerozumí.
Zmínka o jeho nezpochybnitelném vzoru není náhodná, vždyť už v roce 2023 si nejen na maďarském Szigetu zazpíval cover právě od velikána přezdívaného jako The Boss, kterého on sám nazval géniem. Také Fender jde - stejně jako on - ve svém koncertním projevu rád až na dřeň. Odhodlaný rozedrat si bříška prstů od strun kytary až do krve a s vokálem vypjatým tak, že se mu na krku vyrýsují všechny žíly, ukazuje koncert co koncert, že ze sebe hodlá na pódiu nechat úplně všechno. Přesně jako Springsteen.
A podobně jako on, i sotva třicetiletý muzikant chce dělat především žánr nazývaný jako heartland rock, který mísí s folkem, pop-rockem a dokonce i takzvaným post-britpopem. Svou... číst dále
Samu Fenderovi se daří. To není tak úplně novinka, jako o velkém talentu se o něm mluví už od doby, co se dostal mezi nominované v prestižní anketě BBC Sound Of 2018. Ve velmi silném ročníku, kde mezi sebou soupeřili Billie Eilish, IAMDDB, Khalid, Lewis Capaldi, Superorganism, Rex Orange County nebo nakonec vítězná Sigrid, se už tehdy ukazovalo, že se nám na scéně objevil přímý následovník Bruce Springsteena.
Ještě dlouho ale trvalo, než se jeho enormně rostoucí popularita začala přelévat z Ostrovů i do zbytku Evropy, potažmo celého světa. Aktuální třetí studiovka už ale vyšla v době, kdy Fender platí za hvězdu. A vypadá to, že konečně si ho začínají všímat i čeští posluchači. A to i přesto, že mu mnohdy přes jeho silný přízvuk zvaný Geordie ani nerozumí.
Zmínka o jeho nezpochybnitelném vzoru není náhodná, vždyť už v roce 2023 si nejen na maďarském Szigetu zazpíval cover právě od velikána přezdívaného jako The Boss, kterého on sám nazval géniem. Také Fender jde - stejně jako on - ve svém koncertním projevu rád až na dřeň. Odhodlaný rozedrat si bříška prstů od strun kytary až do krve a s vokálem vypjatým tak, že se mu na krku vyrýsují všechny žíly, ukazuje koncert co koncert, že ze sebe hodlá na pódiu nechat úplně všechno. Přesně jako Springsteen.
A podobně jako on, i sotva třicetiletý muzikant chce dělat především žánr nazývaný jako heartland rock, který mísí s folkem, pop-rockem a dokonce i takzvaným post-britpopem. Svou hudbu proto dobarvuje velkým množstvím živých nástrojů - od všemožných elektrických i akustických kytar přes piano, smyčce, saxofon až po mnohé další dechové instrumenty a tu a tam i nějaké ty doprovodné efekty.
Staromilský přístup proto může evokovat hudbu jeho předchůdců - od Oasis až třeba po Fleetwood Mac. Pokud si ale přesto ještě nejste jistí, zda vás jeho tvorba může zaujmout, možná vás přesvědčí jména jeho aktuálních producentů - dveře si tu kromě Deana Thompsona a Joea Atkinsona z jeho doprovodné kapely podávají Adam Granduciel z geniálních The War On Drugs s Marcusem Dravsem, který se v minulosti postaral o to, jak dnes znějí například Mumford & Sons, Kings Of Leon, Arcade Fire, Wolf Alice, Florence + The Machine nebo Hozier. Tým snů.
K tomu si přičtěte silné a nadmíru otevřené texty o něčem, propracované videoklipy, které hloubku alba dále rozšiřují, a vyjde vám dílo, které se prostě musí skvěle prodávat. A taky že ano - už v roce 2022 patřil Sam Fender na dvanáctou příčku mezi mladými milionáři z hudební branže. Skvělé prodeje letošní novinky - více než sto tisíc nosičů za první týden - jeho pozici ještě posílí. A to vše bez playbacku, autotuneu a dalších berliček dnešní doby.
Ale zpět k těm textům, neboť i ony mají obrovský vliv na to, jak masivní úspěch právě písničkář zažívá. První singl "People Watching" věnoval ženě, která pro něj byla náhradní matkou, dodávala mu odvahu vylézt na pódium a on jí nestihl poděkovat, než loni na podzim zemřela.
Jediná a velice emotivní balada "Remember My Name" zase pojednává o lásce mezi jeho prarodiči, a to zejména v době, kdy Samova babička bojovala s Alzheimerovou chorobou a jeho dědeček se o ni staral až do úplného konce. "Crumbling Empire" popisuje stav Británie, zpívá se v ní o rodičích a blízkých a o tom, co všechno pro svou zemi udělali a co ta země udělala s nimi. V reálné, ryzí zpovědi se také, podobně jako v "Nostalgia's Life", vyrovnává se slávou a přijímá, že jeho rolí na tomto světě je zpívat.
Album toho ale nabízí mnohem víc - v "Chin Up" říká, jak nesnáší kokain, v "Little Bit Closer" se pokouší pochopit Boha a "snaží se zahnat toho gaye v sobě", v "TV Dinner" pro změnu kritizuje pokrytce, kteří dnes adorují Amy Winehouse, ačkoliv si sám dobře pamatuje, jak na ni za jejího života plivali. A také sám sobě přísahá, že jemu se pod kůži nikdo nedostane. A to všechno jsou jen útržky jinak až nečekaně upřímných textů, na nichž rychle poznáte, že nominant na Mercury Prize 2022 bezpochyby má dar slova. A nechce zpívat o banalitách.
Sám se ostatně angažuje, jak jen může - hluboce se zajímá o britskou politiku, podobně jako jeho vzor upozorňuje na problémy dělnické třídy, cizí mu ale nejsou ani problémy v Pásmu Gazy. Nezbývá než si počkat, kolik z jeho angažovanosti zůstane, až mu bude například čtyřicet, nebo zda naopak jeho snaha na problémy upozorňovat a napomáhat jejich řešení nakonec nepřeroste dovednost skládat silné písničky.
Už nyní se ale zdá zřejmé, že vedle schopnosti složit hymnické stadionové refrény, nosné melodie a citlivě pracovat s aranžemi, mezi nimiž posluchači jeho aktuálních předskokanů The War On Drugs vždy bezpečně poznají finální božský dotek jejich frontmana, o něm můžeme hovořit nejen jako o zpěvákovi, ale také jako o osobnosti. Což je konstatování, které platí například i o pro jeho punkovějšího a zatím ještě stále méně známého souputníka Franka Turnera, už byste jej ale asi nemohli přiřknout třeba Jakeu Buggovi, kterého majitel mírně plačtivého tenoru už dnes strčí do kapsy.
"People Watching" se zapisuje do historie jako album, z nějž kromě tradičně proti proudu jdoucímu Pitchforku, na něhož už je příležitostný herec příliš slavný (a tudíž samozřejmě špatný), jásají všechna velká hudební média - od The Guardianu přes NME, Mojo či Rolling Stone až po musicserver.
Přičemž jedinou věcí, kterou mu můžete oprávněně vytknout, zůstává snad jen nepůvodnost - přece jen dává dohromady něco, co už jsme od řady jiných měli možnost slyšet už dříve, a to dokonce v minulém tisíciletí. Na tom ale koneckonců hudebníkova kariéra stojí, takový žánr si vybral. A nelze se na jednu stranu tvářit staromilsky a analogově a u toho zároveň inovovat, jako to v metalu předvádějí jeho nedalecí sousedi Bring Me The Horizon.
Jinak se ale jedná přesně o ten typ desky, na které se vám může líbit více písniček, ale taky třeba žádná. Navzdory subjektivním preferencím ji ale podle všech hodnotitelných kritérií nelze nazvat jinak než jako objektivně kvalitní. A dost možná jde i o jednu z nejlepších kolekcí, kterou si v roce 2025 pustíte do svých sluchovodů. Čerstvě to ostatně potvrdily nedávné Brit Awards, na nichž si interpret už podruhé odnesl cenu Best Alternative/Rock Act. Vysoké příčky ve výročních žebříčcích budou za pár měsíců následovat.
Komentáře