Saviours - Palace of Vision

Tradiční receptura. Původní složení. Tyto a další hesla proklamující lásku a úctu k prověřeným postupům najdete na jogurtech nebo pišingrech, stejně dobře by ale mohla být nalepena na novém albu Saviours. Oaklandští stonermetalisté se vracejí po dlouhých čtyřech letech, tentokrát jim deska vyšla na jinak deathmetalovém labelu Listenable Records.

Na recept se sice moc nesáhlo, ale oproti předešlé Death’s Procession kapela o něco zrychlila. Přece jen v nich stále někde hluboko tepe hardcoreová krev a tu nelze jen tak ignorovat. Nejvíc je to slyšet v Burning Shrine, kdy dvojice kytar v rukách Austina Barbera a Sonnyho Reinhardta odpálí jednu z nejlepších skladeb, jakou kdy složili. V ten moment zní jako Motörhead v době alba Overkill, ale s basou utopenou pod vším ostatním. Což ostatně platí i pro zbytek desky. Nový člen Andy Anderson tak možná hraje až druhé housle, ale zato přesně, jak má: jeho baskytary si sotva všimnete, ale bez ní by zvuk postrádal hloubku. Spolu s bicími, které nejsou tentokrát tolik v popředí, vytváří naprosto ideální prostředí pro dvojici kytar sypajících zabijácké riffy. A sóla. Jakmile Barber zrovna nezpívá, frknou tam Saviours sólo. Třeba i třikrát za song. U The Mountain nebo The Beast Remains tak člověk nejen nevědomky pokyvuje, ale taky preluduje na air guitar.

Ač je Palace of Vision skvělé album, co se produkce týče, točí se na něm vlastně pořád to samé dokola. Což není nutně špatně, experimentovat v tomhle odvětví znamená přiklonit se ke sludgei nebo k doomu, což zase tolik prostoru neskýtá. Kapela se tak urve až na úplném konci, kdy v Cursed Night přehraje ve zpomaleném tempu stěžejní riff z The Mountain, a v The Seeker se už nadobro oddá doom metalu. Místo Iron Maiden přichází na scénu Electric Wizard. A to buď budete milovat, nebo nenávidět.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #57.