Sleep Token - Even In Arcadia

přijeli coby černý kůň na Rock For People 2023, čekal na ně sice plný stan, stále ale šlo i na poměry festivalu o jedno z výrazně menších pódií. Nyní hrají v halách po celém světě a už se svou příští českou zastávkou zamíří po O2 universu buď do O2 arény nebo na Rock For People jako jeden z headlinerů. Ostatně zákulisní zprávy hovoří o tom, že nechybělo mnoho a mohli jsme je v Hradci Králové coby jedny z největších lákadel uvítat už letos.

Místo toho ale zahrají na britském festivalu Download, jejichž organizátoři museli ještě před pár měsíci trpělivě vysvětlovat, že vědí, co dělají, když je na plakáty píšou stejně velkým fontem jako Green Day a Korn. Krátce na to už jejich logo tiskli největším písmem vedle Slipknot, The Prodigy, Falling In Reverse nebo Bring Me The Horizon i německé monstrfestivaly, dvojčata Rock am Ring a Rock im Park. A další věhlasné přehlídky po celém světě je už následují.

K tomu přišla masivní marketingová kampaň, zahrnující meteorology, skryté symboly vedoucí na e-shop, japonskou estetiku a vydání singlů bez videoklipů. A jako už tradičně - žádné rozhovory do médií rozebírající, proč nová deska zní právě tak, jak zní. Jako by se Sleep Token donedávna známá pravidla hudebního byznysu přestala platit. Šestiminutový singl na vysokých místech v americkém žebříčku Billboard Hot 100, tedy na místě, kde vavříny v posledních letech sbírá jen pop, hip hop a country? Donedávna nemyslitelné.

A co teprve záhadný frontman, jehož identita zůstává i po čtvrté studiovce stále tajemstvím? V době, kdy členy jiných maskovaných kapel fanoušci identifikují po pár dnech díky pihám či tetování? Jak je to v dnešní době, která monetizuje soukromí ve velkém, vůbec možné? A co teprve zatím poslední odehrané arénové turné, které se vyprodalo za víkend - v době, kdy mladí fanoušci chodí na koncerty čím dál tím méně, protože si stále dražší lístky v době ekonomické krize nemohou dovolit? A vůbec - jak to, že vůbec chodí na koncerty, když na mladé od rána do večera starší generace nadává, že přece "pořád jen čučí do toho mobilu"? Jako vážně - co se to tady vlastně děje?

Odpověď je složitější. Hudební byznys se proměňuje a Sleep Token, coby nejvýrazněji rostoucí kapela posledních let, jsou bezpochyby něčím, co jsme na scéně dlouho neviděli - stali se fenoménem. Stali se protikladem mainstremovým trendům, o jejichž neotřesitelnosti jsme byli v posledních letech přesvědčováni. Vždyť to sami znáte: "Zapomeňte na sloky, na písničce je nejdůležitější chytlavý refrén, aby zaujal generace Z a Alpha na TikToku!" a podobná moudra.

A tak zatímco všechny ty bárbínky a šampónci na základních a středních školách křepčí na koncertech Taylor Swift, vzývají hédonismus Charli XCX, případně sní o tom, že jednou uvidí své k-popové modly i v Česku, tak ti, co cítí, že do kolektivu nezapadají - outsideři, nerdi, rozervané duše a obecně zadumanější, přemýšlející část třídy, jichž najdete na každé škole nezanedbatelnou část - se nyní přimykají právě třeba ke Sleep Token, Falling In Reverse nebo Ghost. Tedy ke skupinám, které se už nyní stávají odpovědí na dlouhá léta pokládanou otázku promotérů, tedy "Kdo bude vyprodávat stadiony, až už Iron Maiden, Metallica nebo AC/DC nebudou moct hrát?"

Sleep Token totiž jsou především generační kapelou. Pro dnešní (nejen) náctileté publikum se stali tím, čím pro dnešní čtyřicátníky byla Nirvana, pro pětatřicátníky Linkin Park, pro třicátníky My Chemical Romance a čím ještě stále jsou pro pětadvacátníky třeba Bring Me The Horizon. Historie se tak už zase opakuje, protože stále dospívají lidé skličovaní různými traumaty, depresemi a pochybami.

Jde o lidi, jejichž největší starostí není, co si vezmou zítra na sebe, ale zda vůbec seberou dostatek síly na to, aby do té školy vůbec přišli. Ne proto, že by byli vysmívanou generací sněhových vloček, ale protože vyrůstají ve společnosti, která přes všechny libozvučně znějící kecy o diverzitě nepřestává aplaudovat uniformnímu stádu, jež nadále silně upřednostňuje. Proč? Protože nad ním má větší kontrolu - snáze prodáte výrobky skupině, kterou díky stále dokonalejším algoritmům perfektně znáte. Víte, co jí, co poslouchá, jak se obléká, co nakupuje i jak přemýšlí. Hodnoty akcií největších firem tak díky této předvídatelné skupině stabilně rostou. A o to přece jde především, ne?

Do toho naštěstí přicházejí právě skupiny jako Sleep Token, které se vymykají, protože dělají všechno úplně jinak. Pravidla staví na hlavu a ve svých textech se nimrají ve sračkách, kterých mají oni i jejich fanoušci plnou hlavu. Řeší v nich nejen nenaplněnou lásku, ale také samotu a pocity zmaru. Náhle tak díky kapele tato, s nadsázkou řečeno antisystémová část společnosti získává své vzory. Někoho, kdo jim rozumí. A kdo pokrývá tolik hudebních žánrů zároveň, že ve své podstatě také může v této části publika oslovit prakticky každého.

To je totiž druhá a velice podstatná část kouzla, s nímž tito Britové získávají takový úspěch. Jen si položte tu klíčovou otázku: "Kdy naposledy jste v hudbě slyšeli něco opravdu inovativního?" Jestliže neposloucháte třeba nepředvídatelný jazz, což ostatně v dnešní době nedělá z lidí narozených po Sametové revoluci téměř nikdo, budete nejspíš souhlasit s tvrzením, že vás v muzice překvapí už jen máloco.

A tu se náhle zjeví formace, jejíž kořeny leží v metalu, a začne do svých písních vplétat snad úplně všechno - rock, pop, djent, r'n'b, progresivní metal, alternativu... Vyberte si. To se pak stávají i takové věci, že šéfredaktor musicserveru, jinak vyhlášený ultrapopař, prohlásí, že netradičně krátkou, jen tříapůlminutovou "Past Self" by klidně mohl zpívat Ed Sheeran.

Sleep Token tak mohou právě i díky ní oslovit ještě další publikum. Takové, které se drží pravidla "Neposlouchám metal, ale...". Vždyť kolikrát se vám v posledních letech stalo, že jste na otázku "Co posloucháš?", od respondenta slyšeli odpověď: "Všechno." Úzce specializovaných subkultur ubývá a tito Britové to dobře vědí.

Teď už jen zůstává otázkou, zda právě onu pomyslnou hranici stále ještě hlavně metalu na "Even In Arcadia" skupina nepřekročila až příliš. Jedná se totiž o desku potvrzující její status, která má za úkol oslovit i část lidí z té druhé, uniformnější barikády a zkusit ji získat na svou stranu. Ten pomyslný vrchol tvorby formace totiž už proběhl - trojka "Take Me Back To Eden" se stala přelomovou a právě díky ní hraje skupina dnes v arénách.

Novinka ji ale zachycuje v době, kdy je potřeba překročit svůj stín a zjistit, jestli se už tak početné publikum může s větším příklonem k líbivějším melodiím dále zvětšovat. Jinými slovy - Sleep Token se dnes nacházejí ve stejné situaci, jako byli svého času Linkin Park, když po "Meteoře" chystali k vydání "Minutes To Midnight". Nebo když My Chemical Romance po úspěchu "The Black Parade" připravovali komiksy ovlivněnou "Danger Days: The True Lives Of The Fabulous Killjoys". Případně jako když Bring Me The Horizon po "Sempiternal" z roku 2013 začali chystat "That's The Spirit". A tak dále, a tak podobně.

Nutno přiznat, že "Even In Arcadia" skutečně jde mainstreamovému posluchači vstříc víc než předchůdci, to ale neznamená, že by šlo jen o bezduchý popík. Jestliže albu dáte férovou šanci vás oslovit, může vás rozsekat katanou jako japonští samurajové, k jejichž estetice se muzikanti nyní částečně hlásí. Pokud si novinku poslechnete nikoliv jako podkres k práci, ale coby věc, na níž se primárně soustředíte, tak za předpokladu, že tomu ještě pomůžete kvalitními sluchátky, sychravým večerem a skličujícími myšlenkami, dostanete s každým breakdownem takovou ránu na solar, až zalapáte po dechu.

Zejména úplně první setkání s nahrávkou bude pro spoustu posluchačů tím vůbec nejsilnějším, neboť nebudou čekat, kdy ty rány přijdou. Proto neuškodí, když tomu výše zmíněnými proprietami pomůžou, aby novinku patřičně navnímali. Poslech čtvrté studiovky totiž do určité míry připomíná sezení na pláži při přílivu - někdy vám přicházející vlna jen polechtá paty, jindy vodu ucítíte až na zadku. A když to čekáte nejméně, objeví se poryv, jaký vás naprosto smete. Třeba jako ten, který se objeví v písni "Provider".

K tomu si přidejte i prvky, jaké byste na metalovém albu nejspíš nehledali; třeba sóla na klavír v titulní písni, respektive na saxofon v prvním singlu "Emergence", připomínají vypuštění hnisu a bolesti ven z těla. Hned následující, už zmíněná "Past Self", naopak překvapí tím, že pořád čekáte, co se v ní stane... a ono nakonec nic nepřijde. I takové chvíle se v životě dějí a skupina, která odstartovala svou kariéru coverem OutKast, právě tímto kouskem jistě podráždí nejednoho metalového staromilce, který zrovna tento, na jejich poměry atypický kus, použije jako základ své kritiky postavené na tom, že kapela vyměkla a na žánrových festivalech nemá co dělat.

Zvuková zahrada různých mixů žánrů a nálad ale pokračuje po celou stopáž nahrávky a bez přehánění má díky kombinování jednotlivých prvků ambici zaujmout úplně každého. Od zničující brutality v závěru "Dangerous" se dostáváme do intimních chvilek s xylofonem v úvodu k druhému singlu "Caramel", který s postupující stopáží a vzácně se zjevujícím rapem opět hrubne a brunátní, až vás v refrénu opět smete. Těch ryze metalových pasážích možná oproti předchůdci, snad i díky výrazně většímu vydavatelství RCA, lehce ubylo, ale s o to větší silou vás, když se zjeví, rozmetají jak kulomet. A i díky těmto nepředvídatelným momentům a obecně tak vzácné originalitě před námi leží album, které osloví nejen teenagery, ale klidně i lidi o jednu či dvě generace starší.

Novince můžete vyčítat, že přece nepředvádí nic světoborného. Kkdo má rád r'n'b, může si přece pustit s žánrem hlouběji pracujícího Ushera, kdo jde po djentu, zamířit může k Meshuggah, a kdo chce kvalitní rap se silnými texty, protože ho všudypřítomná deprese rodáků z Londýna dusí, pustí si Kendricka Lamara či Eminema. A pak může z jedné či druhé strany britské kvarteto ostřelovat s tím, že žánrové ikony přece v mantinelech svých žánrů vytvářejí hodnotnější a nápaditější věci než Sleep Token, kteří si vybírají ovoce ze všech stromů a rostlin a pak z nich v mixéru dělají fresh.

Jenže ten koktejl je tak neuvěřitelně okouzlující a pohlcující, že brzy zapomenete na to, že kytarová vyhrávka v "Gethsemane" zní jako od Biffy Clyro, nebo že na Bibli odkazující názvy a všeobecně přehnaná dramatičnost, kvůli níž se jejich koncerty označují za rituály a singly za nabídky, vypadají místy snad až trochu pitomě. A to proto, že "Gethsamane", ale třeba i "Damocles" nebo brutální "Infinite Baths" zkrátka ve své komplexnosti působí jako mimořádné a ve výsledku originální skladby.

S rostoucí popularitou se ostatně tradičně pojí i stále větší počet nepřejících. Stačí se podívat například na hipsterský Pitchfork, jehož nový autor, freelance redaktor Eli Enis, který se dlouhodobě zaměřuje zejména na shoegaze, udělil novince ve svém druhém textu pro tento web výsměšných 2,3 bodu z 10. To se ostatně dělá vždycky, když se dané jméno proslaví na poměry Pitchforku až příliš, proto tomu nelze přikládat žádnou váhu, neboť je tímto přístupem kdysi dávno respektovaný web dobře známý. Nehledě na to, že ona recenze je bez ohledu na výslednou známku psána s neskrývanou záští.

Pokud se ale podíváte na žánrově bližší média, tak Kerrang! dal novince 4 body z 5, NME stejně jako minule udělilo maximální hodnocení a tradičně alibistický Rolling Stone to viděl na 3 body z 5. A jelikož všechna uvedená hodnocení bere v potaz i mnohými mylně uctívaný agregátor Metacritic, na jehož zavádějící relevanci dlouhodobě upozorňujeme například proto, že průměrné hodnocení bere jen z pouhých sedmi, navíc vždy jen anglicky psaných recenzí (v případě recenzované nahrávky z osmi), koukáme dnes u Sleep Token na hodnocení 64 ze 100. Přitom by stačilo jen odečíst cíleně negativně zabarvenou recenzi Pitchforku a hned bychom se dostali na výrazně vyšší číslo.

Kolik tomu albu ale kdo dá a zda i v naší chystané makrorecenzi dostane novinka dle očekávání od kolegů naloženo, ale není stejně jako u předchozích důležitých nahrávek z minulosti podstatné. Vždyť ani "Nevermind" nebo "Hybrid Theory" ve své době nesbíraly maximální známky a stejně je dnes velká část společnosti vnímá jako dokonalé. Bez ohledu na výsledné číslo je už nyní jasné, že formace fungující od roku 2016 vydala dost možná nejdůležitější desku roku 2025. A to nejen pro mladou generaci.

"Even In Arcadia" je kolekcí, která píše historii a která i svými hitparádovými a prodejními úspěchy povede k tomu, že si ostatní velké labely řeknou, že když RCA investuje obrovské peníze do metalové, nebo chcete-li rockové muziky, tak že i oni chtějí mít ve hře své koně. A tak jako dříve narození pamatují na éru grunge, nu-metalu, ema či následně metal-coreu, přichází nyní čas, kdy se podobných kapel jako Sleep Token urodí ještě hodně. Jak se té éře bude říkat, zatím ještě nevíme. Ale bude to velké.

Samozřejmě, věštění z křišťálové koule se zvlášť v době, kdy je po covidu a válce na Ukrajině stále méně čitelné, co budoucnost přinese, velice obtížné. Žijeme ale v neveselých časech a ty podobným érám velice nahrávají. Vzpomeňme, že období ema v podstatě odstartovaly události 11. září 2001. Emoční a fyzické vypětí se v průběhu času nemění, střídají se jen kulisy. A ne náhodou se říká, že z největšího zoufalství vznikají nejhodnotnější umělecká díla.

Nikde není řečeno, že právě nyní uskupení zažívá svůj vrchol a lépe už nikdy nebude. Stačí připomenout, že i Bring Me The Horizon dokázali v dalších letech překvapit s fantastickým albem "Amo" nebo že Linkin Park se svou comebackovou deskou a novou zpěvačkou naprosto ovládli loňský hudební rok. Budoucnost tak sice nadále zůstává neznámá, i díky aktivitám zpěváka Vessela a jeho kapely ale zůstává jedno jisté - bude temná.]]>